Nejnovější členkou hereckého souboru MDK se stala Barbora Janatková, která ovšem do zdejšího angažmá vstupuje už podruhé. V několikaleté pauze byla herečkou na volné noze (Městská divadla pražská, Národní divadlo, Veselé skoky), věnovala se pohybové spolupráci a především své zásadní roli maminky.

Milá Báro, vítej zpátky. Po kolika letech se vracíš do angažmá na Kladno? 
Tak to vím úplně přesně. Pamatuji si totiž své poslední představení v MDK, které se stalo zároveň derniérou. Bylo to začátkem září 2009, jednalo se o inscenaci Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4, hrála jsem čtrnáctiletou Pandoru, toho času už v pokročilém požehnaném stavu. Čili v září to bude návrat po osmi letech. Díky tomu, že současný umělecký šéf Jaroslav Slánský a jednatel divadla Jan Krafka byli už tehdy moji herečtí kolegové, je to pocit jako vracet se do stejně rozjetého vlaku. Chtějí totiž navázat na tradici Dionýsií, divadelních plesů a vrátit sem divadlo, na které byli diváci zvyklí chodit a já byla zvyklá ho hrát.

Na které zdejší role ráda vzpomínáš?
Jednoznačně je to Ondina, dále zmiňovaná Pandora z „Deníku“. Obě inscenace režíroval Miroslav Hanuš. Obdivuji jeho divadelní cit pro odlišné žánry. Mám ohromnou radost z poslední premiéry MDK Romance pro křídlovku. Ale abych nevzpomínala jen na role v režii M. Hanuše. Bavilo mě třeba bláznovství Ofélie, vesničanka Charlotta v Donu Juanovi… Hezké vzpomínky na role u mě nejsou jen o hereckých příležitostech, ale hlavně o tom s jakými hereckými kolegy se potkám na jevišti a jaká jde energie z hlediště.

Tvou první rolí v angažmá bude Héra v Mnoho povyku pro nic. Se Shakespearem zkušenost máš, zmínila jsi třeba Ofélii v Hamletovi. Jaký máš vztah k jeho komediím?
Vztah mám dobrý, ale vždy mi trochu trvá si zvyknout na blankvers. Když se mi podaří překonat tyto počáteční „nesnáze“, tak si potom začnu uvědomovat, že mi vlastně verš v hraní pomáhá. Ovládá-li herec  blankvers, pro ucho diváka či posluchače rádia se mluva stává krásně zvukomalebnou. V připravované komedii je však převážně próza. 

Do staronové éry uměleckého souboru ses zapsala už před rokem coby choreografka muzikálu DONAHA! A nutno dodat, že jsi za svou práci sklidila potlesk a uznání.
Děkuji, je příjemné si přečíst tato slova…

Jak se ti, coby křehké ženě, pracovalo na tanečních číslech s partou chlapů?
No, křehké… Možná tak působím, ale uvnitř rozhodně křehká nejsem. Před každou novou prací jsem zvědavá, jaká bude spolupráce, atmosféra při zkoušení. Navíc tohle pro mě byla opravdu velká výzva, protože jsem nikdy předtím nedělala choreografii pro celou inscenaci. Natož pro muzikál. Trochu jsem měla obavy, zda mě bude šestičlenná banda naháčů respektovat coby choreografku a nerozbourají mi mé předem připravené tanečky. Avšak díky mé připravenosti nestihli vzdorovat, zlehčovat si pohyby a makali do posledního suchého trička. Moc mě to s nimi bavilo a vážím si jejich kázně a humoru při zkouškách. Pravdou ale je, že jsem si občas připadala jako Harold, který má s klukama první hodinu tance, kde zazní věta: „Ježíšikriste, na to nemusíš bejt Einstein, aby sis zapamatoval pár blbejch kroků!“ 

Co bys popřála kladenskému divadlu a jeho divákům do nadcházející sezóny?
Bude to znít jako klišé, ale co jiného popřát? Divadlu přeji spokojené diváky, dlouhé fronty u kasy, vyprodaná představení, zdravé herce, protože záskoky či rušení inscenací nikdo nemá rád. Divákům přeji představení, která je rozesmějí i rozpláčou (samozřejmě v dobrém slova smyslu), dále volné večery, díky kterým navštíví všechny nové inscenace, a taktéž popřeji pevné zdraví.

Na co se těšíš? A máš z něčeho naopak obavy?
Těším se, že budu opět potkávat staronové tváře, na které jsem byla zvyklá. A co se týká herecké práce, tak se těším na hudební revue EXPOp 67. Od dětství mám ráda muzikály a myslím, že se u toho všichni vyřádíme. O obavách bych raději pomlčela. V sobě samozřejmě nějaké nosím, ale říkat je nebudu, protože bych je třeba zhmotnila. 

Děkuji za rozhovor.

Kristýna Čepková