Kristýna Čepková: Petrolejové lampy jsou dárek na konec sezony

Její tatínek hrál v legendárním filmu Petrolejové lampy, ona nyní román Jaroslava Havlíčka pomohla převést do divadelní podoby. Dramaturgyně Kristýna Čepková se těší na Štěpčiny námluvy před publikem kladenského městského divadla. Zítra večer totiž mají Petrolejové lampy v Kladně premiéru.

Když se řekne Petrolejové lampy, vybaví se vám okamžitě film s Petrem Čepkem, nebo spíše jiné asociace?
Spíše jiné. Vybaví se mi geniálně napsaný a "žitý" román Jaroslava Havlíčka, jedna z nejlepších českých próz vůbec, a dnes už také výborná dramatizace autorů Martina Velíška a Ivana Rajmonta, kterou právě zkoušíme v divadle. Je to velmi divadelní, sevřený a divácky atraktivní text. Pan Velíšek nás přijede navštívit na premiéru, Ivan Rajmont, režisér první inscenace tohoto titulu (v roce 2006 v Klicperově divadle Hradec Králové, pozn. red.) již bohužel přijet nemůže... Na tátu ale myslím hodně, protože zrovna v tomto případě snad vzniká divadlo, které by ho bavilo. Navíc se tak děje pod vedením skvělého režiséra Petra Svojtky, od kterého se mnohému učím a který mimo jiné mého tátu pamatuje coby student DAMU. Zároveň je z početné herecké a divadelnické rodiny, takže se "jedno s druhým váže"... Tatínek byl zrovna s rolí Pavla Maliny hodně spojován, protože je velmi náročná a také efektní. Prý byl trochu zklamaný, že si ho někteří lidé pamatovali více než paní Janžurovou, která je ve filmu skvělá a pak - Petrolejové lampy jsou především příběhem Štěpky Kiliánové.

Jak moc se kladenské divadelní zpracování podobá slavnému filmu Juraje Herze?
Jen velmi zlehka. Vlastně se mu podobá v místech, kde je filmová i divadelní adaptace věrná knižní předloze. Jinak se jedná o dvě různá originální uchopení, každá z adaptací se zaměřuje na něco trochu jiného a přivádí na scénu jiné postavy, tedy samozřejmě s výjimkou těch hlavních, tedy Štěpky, Pavla a osudově spřízněné rodiny Kiliánů a Malinů. Jsem moc ráda, že v souboru máme ideální představitelku hlavní hrdinky. Od začátku si myslím, že Anežce Rusevové ta role padne jako ulitá. To samé si dovolím tvrdit o Jaroslavu Slánském, který hraje Pavla. Mám samozřejmě na mysli umělecké hledisko a herecký typ, ne že bych ho chtěla s touto temnou postavou ztotožňovat.

Finišujete se zkouškami. Kde je podle vás nejsilnější moment hry v kladenském podání?
Těžko zvolit jeden! Na podobné otázky zpravidla odpovídám: Zeptejte se matky, které dítě má nejraději... Pro mě je hodně silná scéna na Silvestra 1899, kdy obyvatelé Jilemnice v čele se Štěpkou vítají nové století... A my, kteří se na to díváme, víme, jak tohle století dopadlo. Pak mě moc baví Štěpčiny námluvy a také situace, v nichž se sžívá se statkem a s pokorou přijímá svůj úděl. Ale víc už raději neprozradím! Přijďte se podívat, je to velká a snad krásná celosouborová inscenace. Pro mě osobně takový dárek na konec sezony.

Jan Murárik

lampykrist