Ondřej Štáfek: „Divadlo mě nabíjí životní energií...“

Ještě mu není patnáct let a už má víc hereckých zkušeností než mnohý konzervatorista. Ondra Štáfek působí v amatérském Divadélku U Zvonu, jako nejmladší se zúčastnil hereckých „Kurzů Naplno“ v MDK, pod vedením zkušených profesionálů Tomáše V. Hrona a Jaroslava Slánského, a v kladenské činohře hraje dětské role v inscenacích DONAHA! a Mnoho povyku pro nic, ačkoli sám už pomalu přestává dítětem být. Kromě hereckého talentu dostal do vínku také dar zpěvu a sám se doprovází na kytaru.

Jak ses dostal k divadlu?
Možná mi nebudete věřit, ale já jsem fakt odjakživa chtěl být hercem. Moje prababička mi dokonce i často říkala, že jednou jím budu, škoda, že se toho nedožila. Když jsem šel do první třídy, vybíral jsem školu podle toho, kde bude dramaťák. Moje první role (když nepočítám školku) byla v dramaťáku, který vedla paní učitelka Burešová. Byla to role kohouta. Říkal jsem jenom jednu větu z celého třicetiminutového představení, ale vůbec mi to nevadilo. Ve třetí třídě pak mamka našla na internetu nábor do amatérského Divadélka U Zvonu. Na konkurzu jsem zpíval píseň z muzikálu Kapka medu pro Verunku a oni mě vzali. Hodně jsem se tam naučil, sbíral jsem zkušenosti a hlavně spoustu dobrých zážitků, protože je tam skvělá parta. Na Festivalu amatérských divadel jsem dostal speciální cenu poroty za roli broučka. Jednoho dne mi poslala kamarádka z Divadélka odkaz na konkurz do MDK na dětskou roli v inscenaci DONAHA! Překvapilo mě, že jsem vůbec neměl trému. Hned jak jsem poprvé na konkurzu viděl Ondru Brouska a Martina Písaříka, přál jsem si, aby to dobře dopadlo.

Kdybys měl dělat poradce, hereckého "kouče" nebo vést podobné kurzy, jakých ses sám účastnil, co bys účastníkům poradil? Co je podle tebe pro herce důležité?
Asi nejdůležitější je podle mě co nejvíce sžít se s rolí. Před představením si připomenout koho vlastně hrajete a představit si ho nebo ji. Zapomenout na to, kdo jste a hrát někoho jiného. Všechno musí být ale přirozené, neměli byste to ze sebe tlačit. Pokud to nepůjde, tak to zkuste jinak. Musíte si to užívat, protože pokud si to užívat nebudete, tak je to pak o ničem. Dobrý je trénovat improvizaci a zkoušet různá cvičení, například předvést okurku v láku. Taky je asi dobrý začínat s rolí, která je vám blízká, jakože podobná. Třeba Nathan v Donaha! je snad role psaná pro mě, mám podobný životní osud jako on a baví mě být synem Martina Písaříka.

Co máš v divadle nejradši?
Divadlo mám fakt rád, nabíjí mě životní energií. Když se o prázdninách nehraje, chybí mi to. Mám rád i jiná divadla, nejvíc mě teď baví muzikály. A co mám rád na Kladně? To je těžké. Já mám asi nejradši, když se něco pokazí. Zní to divně, ale je to tak. Divák to sice nepozná, ale my herci, co to známe, tak se v zákulisí válíme smíchy. Je tam taková příjemná atmosféra, všichni si pomáhají, jsou hodně vtipný. Občas mi poradí, co mám dělat líp, je fajn, když mě berou mezi sebe, za to jsem fakt rád. V šatně vypráví své životní příběhy, takže i to je pro mě velká zkušenost. Profesně se mi jako herec líbí Jirka Š. Hájek.

Jak to vidíš s hraním / herectvím do budoucna?
V herectví budu určitě pokračovat, je to moje nabíječka. Nevím, jestli to bude moje povolání, ale koníček to bude určitě. Chci studovat, třeba i v zahraničí, nejraději kombinaci herectví a advokáta.

Co na tvoje účinkování v profesionálním divadle říkají spolužáci a kamarádi?
Je to v pohodě. Občas závidí, že nejsem ve škole kvůli divadlu, ale i tak mě berou, stejně jako předtím než jsem přišel do profesionálního divadla. Byli se podívat na obě představení v MDK, líbilo se jim to.

Kristýna Čepková

Foto: archiv OŠ a Tomáš Glasberger

ondra