Herečka Jaromíra Mílová: „Kladno už je mým domovem!“

Členku stálého souboru MDK Jaromíru Mílovou můžete vidět v inscenacích Petrolejové lampy, Central Park West, Perfect Days, DONAHA! či EXPOp 67 a zanedlouho také v Babičce jako kněžnu. Křehká herečka obohatila řady Městského divadla Kladno v roce 2016 „přestupem“ z Národního divadla, což je jistě pro kladenskou činohru velká čest. Od té doby uplynuly více než dva roky...

Jak se stalo, že jste v Kladně?
Náhoda? Osud? Těžko říct. Sháněla jsem v průběhu roku 2015 angažmá, a nějakým zvláštním řízením se můj kolega ze školy, Karel Kříž, koncem roku kdesi potkal s tehdy čerstvě jmenovaným šéfem kladenského divadla Jaroslavem Slánským. Pan Kříž jen tak nadhodil, zda by o mne pan Slánský neměl zájem a ten řekl, že ano. Zavolali jsme si ještě před Štědrým dnem a sešli se 23. prosince dopoledne! Pan Slánský mi angažmá nabídl a já to vnímala jako ten nejlepší dárek k Vánocům.

Vzpomeňte, jaká byla vaše první kladenská sezona a co vám přinesla?
Úžasně vzrušující. Lidé, město, divadelní budova, všechno pro mne bylo nové. Nastudovala jsem zajímavé role. První sezonu pět titulů. Poprvé v životě jsem účinkovala v muzikálu. Poznala jsem režiséry, se kterými jsem doposud nepracovala, zúčastnila jsem se Poetického večera i Literární noci. A Malé kladenské Dionýsie, to je fenomén sám o sobě. První sezona byla dost rychlá, někdy náročná, ale rozhodně obohacující. Plná dobrodružství. A já mám dobrodružství ráda.

A co uplynulá sezona?
I druhá sezona byla „našlapaná“. Další krásné role a do toho stěhování, jak se tady hezky říká, na Kladno. A v divadle pro mne noví, zajímaví režiséři. Hned na začátku sezóny jsme zkoušeli s Lukášem Pečenkou EXPOp 67 a byla to pro mne velmi inspirující spolupráce. Setkání s panem režisérem Hruškou bylo nesmírně obohacující a zároveň dost nečekané. Do hlavní role v „Central Parku“ jsem totiž původně nebyla obsazená, ale nakonec ke mně role Phyllis přišla a já jsem za to velmi ráda. Nemohu opomenout setkání s panem Slánským při Broukovi v hlavě. Inscenace má výborný ohlas a i když roli nemám nijak zásadní, jsem ráda, že jsem, takříkajíc, u toho. Velice jsem se těšila také na pana režiséra Svojtku. Zkoušení Petrolejových lamp považuji za divadelní svátek a výsledek je, podle mne, mimořádný.

Mluvila jste o stěhování do Kladna…
Ano. Stěhovala jsem se před Vánocemi a musím říct, že jsem se za toho půl roku velmi rychle zabydlela. Už se sem těším „domů“.

Jestli se nemýlím, MDK je páté divadlo, kde jste ve stálém angažmá. Ubrání se člověk srovnávání?
Každé angažmá bylo jiné a žádné se tomu druhému nepodobá. Mění se také doba. Je jiná než na začátku mé kariéry. Výpověď divadla se v mnoha ohledech proměnila...Taká já se měním, zákonitě dostávám jiné role než dřív... Lze tohle všechno srovnávat? Nevím. 

Byla jste někdy tzv. na volné noze?
Ne a ani po tom netoužím. Takhle si „zahostovat“ v jiném divadle, tomu se nebráním, to je vždycky občerstvující, ale jinak jsem velmi ráda, že jsem součástí stálého kolektivu.

Říká se, že herectví a pedagogika mají mnoho styčných bodů. Vy se věnujete obojímu – učíte mladé adepty herectví na VOŠH. Byl to váš nápad?
Mě nenapadlo, že bych mohla učit, ale oslovil mne kdysi Honza Novotný, zda bych s ním nechtěla být v tandemu na Pražské konzervatoři. Působila jsem tam dva roky a pak jsem plynule přešla do VOŠH. Je to krásná práce a já k ní asi i přirozeně tíhnu. Moje maminka totiž, poté, co už se nemohla z rodinných důvodů věnovat herectví, učila dlouhá léta dramatický obor v LŠU v Olomouci. Celé dětství jsem jí koukala „pod prsty“. 

Jste známa svou láskou k poezii a literatuře vůbec. Který autor nebo autoři patří mezi vaše oblíbené?
Miluji Poláčka – a českou literaturu a poezii vůbec, Čapka, Pavla, Kainara, Kafku, Demla, Zahradníčka, Skácela, Seiferta, Hrubína, Fryntu… Ale mám samozřejmě ráda i světovou literaturu: Dostojevského, Steinbecka, Marquéze, Tolkiena, Hesseho, Bella a spoustu dalších… Čtu opravdu ráda.

Na které divadlo, inscenaci, roli, kolegu či kolegyni ráda vzpomínáte?
Asi nejvíc na Pavla Pecháčka, to byl režisér a po určitou dobu i můj partner, který zásadně ovlivnil můj pohled na divadlo. A pak na pány Kačera, Krejču, Krejčíka, Pistoria, Dočekala, Pitínského, Pokorného, Pařízka, Rajmonta, Czesaného, na Mirka Krobota a Ivo Krobota a další. Rolí je moc, a i když to zní jako klišé, každou jsem měla ráda a ráda na ni vzpomínám. I na mnohé své bývalé kolegy. Jinak se ale zabývat vzpomínkami moc nechci, jsem zvědavá, co bude dál, těší mne poznávat nové lidi, situace a nové role. Všechno, co mne ještě čeká.

Po prázdninách vás čeká role paní kněžny v adaptaci Babičky Boženy Němcové. Pro vás to zkoušení možná bude trochu speciální... V čem?
Babička je moje srdcová záležitost, takže jsem ráda, že mě v Kladně neminula. Budu v ní hrát už potřetí. V Mostě to byla, v inscenaci Pavla Pecháčka, nejdramatičtější a Boženou Němcovou naprosto skvostně napsaná postava - Viktorka. V Národním divadle jsem pak v režii režiséra Pitínského hrála paní Proškovou. Měl pro ni zajímavý výklad, viděl ji totiž jako dost smutnou, až depresivní ženu. A teď mne čeká kněžna… Tenhle román je o ženách, a to o ženách, které jsou výraznými osobnostmi. Kněžna k nim patří. A já se na ni velice těším.

Co byste divadlu a divákům popřála do nastávající nové sezony?
Skvělé inscenace, skvělé režiséry, skvělé herecké výkony. Hodně legrace i hlubokého poznání.

Kristýna Čepková
Foto: Tomáš Glaseberger