Viktor Zavadil: „Hrát Jana Palacha byla čest a zajímavá práce!“

Stálý člen hereckého souboru MDK přišel do angažmá na podzim 2016, tedy téměř před dvěma lety, jako čerstvý absolvent JAMU. Od té doby jste ho mohli vidět v inscenacích Mnoho povyku pro nic, Brouk v hlavě, EXPOp 67, Petrolejové lampy a především v hlavní roli současné komedie Neúp!ní. Mezitím stihl Viktor Zavadil natočit titulní roli ve filmu o Janu Palachovi, který měl premiéru příznačně 21. srpna. Snímek můžete aktuálně vidět v kině Hutník v úterý 11. září od 20.00 hod.

Film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka se již promítá v kinech. Jde o tvou první filmovou roli, nebo už jsi měl nějaké zkušenosti před natáčením?
Měl. Ale velmi malé a vlastně souvisely taktéž s natáčením Jana Palacha. Ještě předtím, než se Robert Sedláček definitivně rozhodl mne obsadit do role Jana Palacha, otestoval si, jak pracuji, v epizodě seriálu Život a doba soudce A.K. Hrál jsem vraha v případu vraždy mladé dívky. Ten se doopravdy stal před několika lety v Jihlavě a je to jedna z nejbestiálnějších vražd u nás. Mrazí už jen z toho, že ji spáchali kluci ve věku 17-20 let. Vytvoření postavy jednoho z vrahů v tomto seriálu byla tedy má první zkušenost s velkým, profesionálním štábem. Ještě předtím jsem ale hrál v nezávislých projektech svých kamarádů.

Jak jsi vlastně roli Jana Palacha získal?
Za to patří, kromě Roberta Sedláčka, dík dvěma dámám, i když ony nerady slyší, když to říkám. Tou první je režisérka Tereza Říhová, která s naším ročníkem ještě na JAMU dělala své absolventské představení Opičárna, ve kterém mi svěřila hlavní úlohu a pro mě to byla asi poprvé ve škole práce, která mě opravdu bavila. To představení potom viděla Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla. Nějak jsem jí utkvěl v hlavě, a když se potom s Robertem Sedláčkem bavila, přišlo moje jméno na přetřes v debatě o tom, kdo by připadal v úvahu do role Palacha v připravovaném filmu. Já jel potom do Prahy místo do Olomouce, kam jsem měl v plánu jet, poznal Roberta Sedláčka, zjistil, co se chystá a čekal, jak to dopadne.

Jaké to je hrát reálnou historickou postavu? Jsou získané informace o Palachově životě inspirující, nebo svazující?
Obecně bych řekl, že svazující je to v tom, že lidé - diváci mají o té postavě představu a nějaké očekávání. A všichni čekají, zda jejich očekávání naplníte, nebo nikoli. Informace samotné svazující nejsou. Myslím, že je to stejné jako hrát fiktivní postavu. O té naleznete nějaké informace ve scénáři, zbytek musíte dotvořit svou hlavou, popřípadě hlavami okolo sebe. V případě reálné postavy máte nějaké informace ve scénáři, nějaké si zjistíte z historických pramenů, dáte to dohromady, zase to hodíte do hlavy a zapnete. Je to jako praní. Ten postup je stejný. Strach z očekávání lidí, kteří na postavu, kterou vytváříte, mají názor vycházející z jim známých informací, je horší. Od toho je potřeba se odstřihávat. V případě Jana Palacha je to složitější v tom, že informací o jeho životě mnoho není. Tedy ne takových, na základě kterých by mohl herec vytvářet postavu. Zde tedy přichází potřeba půjčit Palachovi něco ze sebe, doplnit to chybějící a doufat, že to zapadne. Teď to ale vypadá, že ta práce byla zlo – ne, tak to nebylo. Byla to v první řadě čest a v druhé velice zajímavá práce.

Jsi připravený na to, že tě budou lidé poznávat na ulici?
Mám brýle, čepici, kapuci a sluchátka. Pokud to nepomůže, tak poprosím Honzu Krafku, aby si na sebe vzal kostým z inscenace Neúp!ní a chodil všude se mnou. Lidi v divadle jsou šikovní, každý dělá svou práci na sto procent – divadlo bude tedy fungovat i bez něj a on mi tak může dělat ochranku. Pokud by to v divadle bez něj nešlo, tak se mu může věnovat v době, kdy spím.
No, a teď bez humoru – doufám, že mě nepřistihnou v situacích, ve kterých druhého člověka vidět nechcete. Jeden příklad za všechny z poslední doby. Jedna paní za mnou přišla a oslovila mne, když jsem do sebe tlačil smaženýho sejra. Všichni víme, že to jídlo je zlo, že by mělo být zakázáno nebo mělo mít vyšší spotřební daň, jako například cigarety, ale stejně si ho všichni občas dáme. Kdo říká, že ne, tak ten ho právě dojedl. A ta paní mě přitom viděla. A mluvila se mnou. A dívala se, jak ho žvejkám.

Bylo těžké skloubit natáčení takového filmu s angažmá a zkoušením v divadle?
Ne. A za to patří dík především Jardovi Slánskému a Honzovi Krafkovi, kteří mi v tomto ohledu vyšli neuvěřitelně vstříc. Nezkoušel jsem v době, kdy jsem točil. O to to bylo celé jednodušší. Jak pro mě, tak pro asistenta režie, který tvořil natáčecí plány.

Můžeš prozradit, co tě čeká do budoucna? V divadle, případně i ve filmu…
Teď mě čeká sezona 2018/2019 v kladenském divadle. Období oslav našeho státu rozhodně nekončí – v divadle se mu bude částečně věnovat právě sezona s podtitulem „Ať žijí legendy!“. V rámci ní si třeba mohu poprvé zahrát v inscenaci hry Václava Havla. Bude to aktovka Protest a bude uváděna spolu s Audiencí. V Protestu má mít Mirek Večerka asi dvanáctistránkový monolog a v Audienci má Jarda Slánský vypít asi padesát piv. Já se na to moc těším, protože postava Ferdinanda Vaňka, o kterou se budeme dělit s Tomášem V. Hronem, tam vystupuje vždy spíše jako zúčastněný. Jako pozorovatel. Takže to všechno oddřou kluci a my s Tomášem se budeme tiše smát v kostýmu F. Vaňka. Ale kolegové ještě předtím uvedou Babičku – to je přeci také legenda. Chtěl jsem tam hrát psa, nakonec to prý dostal Michal Maléř.
Ale abych začal na začátku – zkoušíme s Jirkou Hájkem inscenaci Rána pod pás. Matěj Vejdělek, Tomáš a já. Dělali jsme tu hru loni na Noci divadel jako scénické čtení a moc nás to bavilo, tak jsem rád, že z toho vznikne regulérní inscenace. Text je mimo jiné o tom, jak jsou na sebe lidé hnusní. To mám rád. A samozřejmě další inscenace. Sezona je nabitá, tak se těším, až budeme střílet.
Jinak u filmu a kamery mě snad čeká to, že nezůstanu navždy jen Janem Palachem. Žádnou konkrétní podobu to ale zatím nemá.

Kristýna Čepková

Foto: Tomáš Glasberger a ČT24 - Česká televize

zavadilcivil