Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Křehkost života

Život je někdy opravdu zvláštní. Jeden den dýcháte, běháte, cítíte krev v každé části vašeho těla a všechno to funguje tak automaticky, že si ani nestačíte uvědomit vzácnost celého toho procesu. A pak konec. Pouhé mrknutí oka a všechno, co bylo, je rázem jinak. Nebo dokonce úplně pryč. 

Všichni jsme se už mohli jistě přesvědčit, že smrt si mezi lidmi opravdu nevybírá. Jednou si vezme nemocného, jindy starého a někdy naprosto zdravého a mladého člověka. Člověka, který sportuje, dodržuje životosprávu a má celý život teprve před sebou. 

A přesně v ten moment si člověk uvědomí tu křehkost lidského života. Ten fakt, že každé „ahoj“ může být někdy to úplně poslední. Že stačí opravdu jen malá chvilka, prakticky lusknutí prstů, a všechno se může od základů změnit. Člověk si pak neustále opakuje v hlavě, zda tomu nešlo nějak zabránit, zda nešlo udělat něco, co by situaci změnilo. Že stačila pouhá minuta zdržení a věci by měly úplně jiný spád. 

A to je podle mě na smrti to úplně nejhorší. Ten pocit nejistoty, beznaděje, bezmoci a především nečekanosti. Zvykli jsme si, že jako nejmocnější tvorové světa zvládneme cokoli. Ovlivníme cokoli. Cokoli kromě smrti. Nad tou nemáme stále žádnou moc. A to nás na ni děsí asi úplně nejvíc. 

Filipa jsem neznala. Někteří mí přátelé však ano a možná proto jsem si opět, prakticky po roce, co nás podobně nečekaně opustil jiný kamarád, uvědomila tu blízkost smrti. Ano, lidé samozřejmě umírají denně, a to všude ve světě. Jenže dokud se podobná událost nedostane do naší bezprostřední blízkosti, příliš to nevnímáme. Vnímáme pouze vlastní životy a vlastní starosti, které se pak v kontrastu s tím vším zdají naprosto nedůležité…

Chtěla bych proto všem tesknícím lidem, kteří ztratili blízkého člověka, říci, že každá bolest je jen dočasná. A že každé prázdné místo časem zaplní krásné vzpomínky.