Bářiny "Liškoviny". O čem se nepíše

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

O čem se nepíše

Pouštět se do článku o politice je vždycky tak trochu ožehavé. Člověk si není jistý, kam až může ve svých názorech zajít. A to navzdory tomu, že svoboda slova není jen nějakým výkřikem do tmy. 

Na druhou stranu, právě to mi tak trochu nedá spát. Ta zdánlivá svoboda. Mylná představa, že může každý říct a napsat cokoli. Nebo takhle. Napsat si opravdu můžeme, co chceme. Problém nastává v momentě, když to chceme zveřejnit. Protože ne všude vám bohužel otisknou všechno. 

Krásným příkladem bylo uplynulé úterý. Na Václavském náměstí se sešly davy lidí a to s jednou jedinou vidinou. Říci nahlas názor na některé politiky a požádat je, aby poslechli hlas lidu. Nebo ho alespoň nějakým způsobem brali na vědomí. V potaz. Však od toho jsme „demokratická“ země, ne? 

Nebudu se tu zabývat tím, zda je jednání politiků správné, zda je důstojné setrvávat ve funkci, když se kvůli vám plní ulice transparenty. A dokonce nebudu ani rozebírat důvod, proč se tomu tak děje. I když bych asi klidně mohla. A rozhodně by to vydalo na více stránek.

Co mě však zaráží je fakt, jak se o těchto věcech informuje. Ještě před pár lety si tisk nevybíral. Psal o všech zprávách, které se lidí týkaly a které je neměly minout. Jenže v současné době se jaksi vracíme někam do minulosti. Do dob, kdy cenzura fungovala stejně dobře, jako udávání. A pokud stále přesně nevíte, kam tím vším mířím, navážu opět na ten zmíněný demonstrující úterek, o kterém se psalo všude, jen v určitých novinách ne. A světe div se, všechny tyto noviny mají jednu věc společnou. Vydává je Mafra.

Ano, možná to je oproti dobám komunismu jen slabý odvárek. Ale i kdyby, proč se vracet? Proč opakovat něco, co tu již bylo? Proč se musí novináři dovolovat, co smí, a co zase nesmí otisknout, a proč jsou titulní strany deníků tak moc odlišné? Zvlášť po tak důležitých dnech, jako bylo například toto úterý.

Odpověď všichni známe. Ale dokud ji nebudeme říkat nahlas a tak dlouho, jak jen bude třeba, bůhví kam až se zase vrátíme.