Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Den otců

V souvislosti se Dnem otců se často hovoří o rovnoprávnosti. Protože stejně jako se my, ženy, domáháme spravedlnosti ve věcech pracovních a sociálních, muži se zase snaží o dosažení svých práv rodinných. Proto je tak nějak logické, že jim nepřišlo fér, aby si dítě jednou za rok vzpomnělo pouze na mámu, když je vedle ní ještě ten „pán“, který ho sice kdysi na svět nevytlačil, ale přesto hraje jinou, nesmírně důležitou, roli. 

Osobně si myslím, že tenhle způsob rovnoprávnosti je naprosto v pořádku. Že den, kdy si každé dítě na světě uvědomí, za co všechno svému tátovi vděčí, rozhodně do kalendáře patří. A vždycky do něj patřit měl. A čím jsem starší, tím si to uvědomuji víc a víc. 

Můj táta byl vždycky pracovitý člověk. Spoustu věcí si raději udělal sám, než aby říkal druhým, a nikdy se nespokojil pouze s dobrým výsledkem. Když se něco dělalo, muselo se to udělat pořádně. Vím, že jsme mu někdy říkali, ať přijde domů dřív, že to bez něj přeci v práci nespadne. Pravdou je, že s jiným přístupem by možná nikdy nedokázal vybudovat fungující firmu a my bychom nikdy neměli nic z toho, co máme dnes. 

A to je přesně ono. Ten fakt, proč to všechno vlastně dělal. Proč nebyl pohodlný a neseděl doma na gauči, nechodil raději do hospody na pivo. Dělal to totiž pro nás. Vždycky to dělal pro nás. Abychom mohli k Vánocům vždycky dostat to, co jsme si přáli, abychom každé léto strávili u moře a nikdy neměli pocit, že strádáme. A aby kdykoli to bude potřeba, nám mohl nějak pomoci. Ať už v dětství, či v dospělosti. 

Nejde ale jen o to, že zařídil, abychom se měli dobře. Jde také o to, jak se k nám choval. Že stál za námi, kdykoli bylo potřeba, bránil nás, miloval, ale také se nebál zvýšit hlas, když to bylo nutné. Byl táta, kamarád, rádce, pomocník, psycholog, bavič a nesmírná opora. 

A to všechno stále je a už také navždycky bude.