Bářiny "Liškoviny". Jací jednou budeme

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Jací jednou budeme

Jistě si každý z nás alespoň jednou položil otázku, jaký bude svět za sto let. Zda bude tráva ještě zelená, auta budou létat po vzdušných dálnicích a celý náš domov budeme ovládat pomocí jednoho dálkového ovládání. A hlavně – hlavně jací budeme my. 

Odpověď na tuhle otázku nezná nikdo z nás. A představy se zase v mnohém rozchází. Jedni nás vidí jako vysoké bytosti s velkými mozkovnami, podobné fantazijním popisům mimozemšťanů, jiní zase jako obtloustlé lenochy, kterým technologie nahradila všechno včetně pohybu. V obou případech se ale všichni nejspíš shodneme, že jak plynou roky a vše kolem nás se mění, měníme se také my. Tudíž je obrovská pravděpodobnost, že k nějakým fyziologickým změnám skutečně dojde. 

S nesmírně zajímavou a reálnou představou člověka v roce 2100 přišla jedna nejmenovaná mezinárodní společnost, jejíž vizualizaci „ženy budoucnosti“ jsem naprostou náhodou spatřila na internetu. Ten nákres mě nevystrašil, nerozesmál, dokonce ani nevyrazil dech. Všechno mi to naopak dávalo smysl. Každá změna na lidském těle měla zásadní důvod. Ne zrovna šťastný, ale vzniklý díky době, ve které žijeme. Tím důvodem byly technologie. 

Permanentně shrbená záda, devadesáti stupňový loket, dlaň uzpůsobená k držení mobilního telefonu, zkrácení krku a zmenšení mozku. Naše těla se stanou výsledkem pokroku, obětí displejů a všech vymožeností, které nám usnadňují život, zároveň ho však systematicky ničí. 

Nechci tvrdit, že jsem proti technologiím. Miluju pocit, že mám v autě navigaci, můžu se v telefonu kdykoli podívat na cokoli potřebuju, večer si v notebooku pustím film, podívám se na sociální sítě, co dělají mí známí i neznámí. Život bez toho všeho už si asi ani neumím představit. 

Na druhou stranu bychom se měli snažit občas žít i bez toho všeho. Užít si krásný slunečný den a nechat telefon na dně batohu, nehledat pořád v mapách nejkratší možnou cestu a jít někdy prostě jen podle vlastní intuice, nedívat se na Instagram, co dělá dnes ten a ten člověk a prostě se za ním jet podívat. 

Technologie jsou totiž něco, co nám realitu ulehčuje a ne nahrazuje. To musíme vědět a umět s tím pracovat. Protože jedině tak to zůstaneme stále my. Bez pařátů na telefony a shrbené páteře ke klávesnici.