Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Výchova bez pohlavků

O čem budu tento týden psát jsem věděla už ve středu odpoledne, když jsem se vracela po práci domů. V rádiu zrovna začali hlásit denní zprávy, z nichž jedna mě obzvlášť zaujala. Další evropská země totiž zakázala veškeré fyzické tresty na dětech. 

Aby to nevyznělo nějak špatně – nejsem zastáncem bití dětí a věřím, že všechno se dá vyřešit jinak než okamžitou fackou. Myslím si však, že výchovné plácnutí přes zadek ještě žádnému dítěti doživotní trauma nezpůsobilo. Naopak. Každé dítě potřebuje někdy pochopit, kde jsou jaké hranice. A mezi bitím a „bitím“ je obrovský, ale opravdu obrovský rozdíl. 

Chápu, kde se tyhle zákony berou. Není nic horšího než dětské tělíčko plné modřin, které nevznikly na hřišti s kamarády, ale doma za zavřenými dveřmi, když se nikdo nedíval. Dítě, které se bojí říci vlastním rodičům jakoukoli nepříjemnost, protože ví, co bude následovat. Proto politici schválili zákon, který to zakazuje. Zákon, který trestá všechny, co na dítě vztáhnou ruku.

Jenže takový zákon je trochu dvousečný. Na jednu stranu je správné, že existuje, protože dítě by se mělo milovat a ne mlátit. Jeho stinnou stránkou je však fakt, co všechno postihuje. Protože když bude dítě zlobit a (jindy milující) rodič neudrží nervy na uzdě a dá dítěti dvě plácnutí přes zadek, může už mít hned co vysvětlovat. Děti totiž mají prořízlé pusinky a stačí jedno drobné postěžování si ve školce. 

Někteří psychologové tvrdí, že žádná facka, pohlavek, či právě to zmíněné „nasekání“ dítěti ve výchově nepomohou. Že každý fyzický trest ovlivňuje jeho vývoj a psychiku. To je hezká teorie. Na druhou stranu, taky jsem pár pohlavků za život dostala a nijak narušená si nepřijdu. Stejně jako mi nepřijde narušená většina lidí kolem, která také asi žádnému plácnutí neunikla. Je to spíš opět další výmysl moderní doby, zásah do výchovy. Jako bychom zapomněli na veškerou přirozenost a selský rozum, který dřív fungoval. 

Stojím si za tím – žádný výchovný pohlavek ještě nikdy dítěti trauma nezpůsobil. Naopak, třeba zabránil tomu, aby nám pod rukama vyrostla malá nezvladatelná osobnost, děcko, které se neumí chovat a se svými rodiči jedná jako s kusem hadru. V takovém případě by se pak dalo spíše přiklonit k úsloví, že škoda každé rány, která padla vedle.