Zpravidla večer usedáme se ženou před barevnou placku DVBT2 a pouštíme si strašidla, rozumějte tomu tak, jakože televizní zpravodajství.

Po hodince se zvedáme z gauče a jdeme snít hororové sny. Někdy se to povede, že stihneme spoustu mrtvol, návdavkem soud s lobbistou a dvěma zloději, nějaká ta autonehodička, ztracené dítě a někde v nekonečné dáli povodně. Ani nemluvím o kolektivním dlouhodobém virusbání. To jsme se nabáli do foroty. Akumulovaný strach, nejlepší třaskavina. Na Zdraví!!! 
Ale třeba včera bylo katastrofální sucho. Všude. Půda puká. Bude žízeň a zdražování vody. Tomu už leckde šli naproti. A do toho rostou houby. Bojím se, že nám lžou. Houby houby v suchu. Katastrofální. Nebo, že by řachlo zase někde nějaký jádro. Po tom rostou houby jak po dešti i když je sucho. A toho bych se teprve bál. 
Nechci se dál bát, ale bojím se s tím přestat. Bál bych se totiž, co by bylo, kdybych se přestal bát. Bojím se všeho, co mě patřičně vydatně nevystraší. Neměli bychom se ale bát přestat se bát. Bál bych se, že bychom velmi hazardovali s vlastním i cizím strachem. A nečumte furt na tu bednu jako já, vždyť tam straší. Jako u mě ve věži.

Jiří Hokův