Užívejte svobody a dejte si bacha na hubu

Jak se dotazují sociální sítě na honitbu v mé hlavě, musím přiznat, že se mi v jinak letně prázdné škebli něco zamotalo a ne a ne to rozlousknout.

Nějaký tvrdý oříšek asi. Zvláště svobodně volení páni to používají hojně. Původně snad slovo jiného významu „přizpůsobiví“ a „nepřizpůsobiví“ Mám v lebce skrytý dva otazníky. Čemu se je ten přizpůsobivý ochoten přizpůsobit a čemu se má dle řečníka přizpůsobit a samozřejmě opačně o těch nepřizpůsobivých. Druhá otázka vychází posloupně z té první. Kdo že to jsem vlastně já, čemu se přizpůsobím a čemu už ne. Je to, řeknu vám, svízel zapeklitá a zhoubná. Jsem přesvědčen, že tohle je moje hraniční přizpůsobení a tohle už je přes čáru. Tam se nechci přizpůsobit. Co ale když se znelíbím tomu pánovi, co takhle nálepkuje? Co když v tom dokonce nejede sám? Doprdele, ne a ne usnout! 
Ráno měla nějaká paní redaktorka TV vysvětlit, kdo se má chránit nejvíce před vysokým stupněm působení ÚVé indexu, tedy kdo se může opalovat a kdo by měl zalézt do stínu. Roztřeseným polohlasem dělila lidstvo dle barvy kůže, barvy očí i vlasů. Tedy, dle mého, typicky sluníčkový rasizmus. Opravdu zarážející přístup a přitom stačí tak málo. Nastudovat si Velký slovník české politické korektnosti. Sice by paní redaktorce nikdo nerozuměl, ale mohla by to v klidu po šichtě zapíchnout a doma usnout bez sociálně rasových výčitek. Věřím, že i ona se brzy přizpůsobí. Přeji krásné slunečné dny a jdu se někam zašít, neboť je zde cítit připálené vepřové.

Jiří Hokův