Nepočítám se ani tak mezi konzervativce, jako spíš mezi konzervátory. Konzervátory okamžiků.
Takové to zastavení v čase, tedy fotografování. Vyplodím toho více, než dokážu smazat. Stejně tak jako mé okolí. To mě přimělo k myšlence, kam to jednou a zase všechno dáme, proč to vlastně děláme, když to nepotřebujeme. Nebo to potřebujeme? Někdo řekl, že za celé dvacáté století vzniklo tolik fotografií, jako dnes za jeden den.
Už dlouho jsem nedržel v ruce pěknou fotografii. Takovou tu akorád velkou, pěkně papírovou, co voní něčím, co neznám a co ke mně mluví srozumitelným jazykem. Jsou momenty, které si raději jen zapamatuji, než abych je konzervoval. To asi proto, že si neumím pak poradit s nateklým harddiskem mého kompaněru.
Naordinoval jsem si pro letošní léto takovou osobní fotografickou dietu. Když už to k ničemu nebude, tak mi to bude alespoň slušet v plavkách. Tak ahoj a cvakněte si na moje zdraví.
Jiří Hokův
-
Fejeton Kuby Beznosky. Shánění dárků< Předchozí
-
Užívejte svobody a dejte si bacha na hubuDalší >
Počasí Kladno
