Koukám na televizi, když snídám. Je to dobré, někdy toho ani moc nespotřebuji. Včera jsem koukal na ta moudra a návodně jsem si uvědomil, že jsem to i já, kdo je na svém velocipédu účastníkem silničního provozu a má svá práva i povinnosti.

Když jsem tedy záhy v Kladně sedlal oře, byl jsem rozhodnut chovat se dle vyhlášených pravidel, práv a povinností. Povolenou rychlost, tu teda na kole nepřekračuji skoro nikdy, ale to je moje právo. Přestal jsem trýznit hluchavky (chodci, co mají v pravé i levé díře do hlavy zabodnutá audiozařízení a čerpají za chodu rozum) na chodnících a vydal se po komunikacích k tomu určených. Ukazoval jsem poctivě změnu směru, držel jsem svého jízdního pruhu, jak nenapité klíště, stál jsem mezi výfuky na rudých semaforech. Projel jsem slavně a hlavně podle pravidel celé město křížem krážem. Automobily mi troubily na cestu jak dyž hóří, to jistě na povzbuzení mého rozhodnutí být dodržujícím občanem.
Cestou z Rozdělova do Kročehlav jsem si vysloužil mnohonásobně čestný titul kokot roku. Proč mě hned posílali jásaví předjíždějící hluboko do rozkroku dam, mi doteď není úplně známo, když moje pracoviště, kam jsem mířil, není hampejz.
Večer o mně ani v telce neříkali nic, tak už to ráno zase povalim mezi hluchavkama po chodníku. Tady se nezavděčíš. Tak ahoj v lepších časech.

Jirka Hokův