Hotel García (díl první)

Přinášíme ukázku z literární prvotiny libušínské studentky Gabriely Bártové. Román Hotel García vznikl díky finanční podpoře veřejnosti. Kladensku se ukazuje možná další z jeho literárních osobností.

Vzduch v Parze se vůbec nehýbal. Na volném moři vždy profukoval alespoň slabý vánek, ale tady nic. Bylo jako v peci. Lidé kolem, kteří byli na takové počasí nejspíše zvyklí, se procházeli nejen po nábřeží. Většina jich zavítala do centra starého města, kam jsme zabloudili i my.
Prohlížela jsem si obrazovku mobilu, kde byla zpráva s adresou. Správná. Nikdy by mě nenapadlo, že se může v turistickém centru v jednom z obyčejných domů bez klimatizace ukrývat kancelář vyřizující pozůstalost. Asi potřebovali rychle získat novou práci nebo něco vydělat na majetku, který kvůli nim nikdo nepřijme. Přemýšlela jsem, o co se tu vlastně snažíme. Zbohatnout? Bůhví, jestli celá záležitost s dědictvím nebude nějaký nesmysl. Mohlo jít i o dluhy. Ale hlavně – kdo by mi co odkazoval? V Řecku nikoho já ani můj manžel Tobias neznáme.
Tobias mě vytrhl z přemýšlení, když zastavil. Před námi stál dům, ne o moc vyšší než ty ostatní, ale se čtyřmi patry. S naším štěstím budeme muset až úplně nahoru. Stará dřevěná okna s okenicemi vypadala, že každou chvíli upadnou, a dveře se tvářily jako napadené nějakým škůdcem. Ani mě nepřekvapilo, když jsme došli ke zvonku a zjistili, že v domě žádný úřad ani firma nesídlí. Normální člověk by to vzdal, raději by zmizel a žádné dědictví by nepřijal. My samozřejmě zazvonili na jediný funkční zvonek a vešli dovnitř.
Schody skřípaly pod nohama a v celé budově bylo podivné ticho, jako by v ní už dávno nikdo nebydlel. Ovšemže jsme došli až nahoru do nejvyššího patra. Jak jinak. Tam už na nás přede dveřmi jediného bytu čekala starší žena v šedém kostýmku. Zkusila jsem si představit, jak jí asi musí být – neskutečný hic, takové horko, až je z toho člověku na padnutí, ale ona se tvářila spokojeně. Já bych takovou sílu nenašla.
„Jsem ráda, že jste dorazili tak rychle,“ přivítala nás Philomena Stavrosová, jejíž jméno jsem si přečetla na jmenovce, až když jsem došla těsně k ní. Pokynula nám, abychom šli dovnitř. Napadlo mě, že jsme museli zešílet, když jsme se ji rozhodli následovat. Možná na nás mělo značný vliv to hrozné teplo nebo jsme se nechtěli z toho řeckého městečka vrátit s prázdnou. Nejspíš za naši důvěřivost mohla kombinace obojího...
-GB-