Hotel García (díl druhý). Součást dědictví

Přinášíme ukázku z literární prvotiny libušínské studentky Gabriely Bártové. Román Hotel García vznikl díky finanční podpoře veřejnosti. Kladensku se ukazuje možná další z jeho literárních osobností.

S Tobiasem jsme naráz vešli do kanceláře Philomeny Stavrosové vyřizující pozůstalost. Ani trochu se nepodobala kanceláři. Za dveřmi byl schovaný malý, avšak útulný pokojík s jednou postelí u zdi pod oknem, skříní, pracovním stolem a čtyřmi židlemi uprostřed místnosti. Všechno ze dřeva. Pod oknem ležel malinký větráček a dovoloval alespoň krátký pobyt uvnitř. Ne že by venku bylo lépe.
„Bylo by hezké, kdybyste to příliš nezdržovala. Prostě to na nás vybalte,“ řekla jsem. Nikdy mě to nenapadlo, ale přímočarost mi šla. Tobias byl spíše typ člověka, který chodil kolem problému dokola a snažil se být milý. To mně bohužel moc nešlo.
„Vidím, že máte obavy. Nevím, jestli je vám mám vyvracet,“ začala Philomena.
„Strach nemáme, paní.“ Sladce jsem se usmála. Nepředstavovala si snad, že přijdeme, padneme na kolena a ukážeme své skutečné obavy? Na mysl se mi vloudila vtíravá myšlenka – jak jí asi říkají známí? Phila?
„Měli byste mít,“ pokývala Phila hlavou. Vysoký drdol se jí přitom kymácel ze strany na stranu.
„Přejděte k jádru věci,“ oznámila jsem. Ráda používám rádoby vážné řeči, které znějí zajímavě nebo odborně.
„Jistě. Jedna stará dáma se rozhodla vám, slečno Zevrevová…“
„Paní LaCarézová,“ skočila jsem jí do řeči.
„Samozřejmě. Rozhodla se vám přenechat svůj hotel.“
„Cože?!“ vyhrkli jsme oba zároveň.
„Proč by to někdo dělal?“ nechápala jsem.
„Považovala se za vaši babičku,“ usmála se Philomena.
„To není možné,“ pronesla jsem šokovaně. Ihned jsem začala přemýšlet, jestli můj nevlastní otec Marco nemá v Řecku nějaké příbuzné. Byla jsem přesvědčená, že ne.
„Jak vidíte, je to možné. Ale je tady větší problém.“
„Vážně? A jaký?“
„Je to velká odpovědnost. V tom domě žijí tři děti. A podle závěti jsou součástí dědictví,“ odpověděla mi opatrně.
„Kde se tam jako vzaly?“ nechápala jsem, i když mě začal pomalu nahlodávat strach, že vím.
„Jsou to vaši sourozenci,“ vysvětlila.
„Musíme si promluvit o samotě,“ vyhrkla jsem, popadla Tobiase za loket a vyběhla z místnosti. V rozhovoru s ní jsem nemohla pokračovat, aniž bych svá rozhodnutí předem neprobrala s ním.