Bářiny "Liškoviny". Pozdní večer, první máj

Každou sobotu se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Pozdní večer, první máj

Věděl to už Mácha. První máj je čas lásky. Lásky, která provází nás všechny po celý život. Lásky, která neznamená vždy jen vztah mezi mužem a ženou, či snad stejným pohlavím. Láska je totiž mnohem víc.

Každé malé dítě vstoupí do tohoto světa s láskou. S láskou k mateřskému ňadru, k čisté plínce, k teplu tátovy náruče. A jemu je za to na oplátku dána ta nejčistší láska, jaká vůbec existuje. Láska, jakou cítí rodiče ke svému dítěti. K tomu malému plačícímu uzlíčku, kterému by bez rozmýšlení obětovali celý svůj život.

Čím je však dítě starší, začíná si víc všímat života kolem sebe. A náhle zjišťuje, kolik věcí vlastně stojí za to milovat – kamarády ve školce, vybíjenou, drbání na zádech, babiččina psa, tužku a papír, hru na pískovišti. Tolik věcí zkrátka vyžaduje spoustu bezbřehé lásky. Takže ještě že ji v sobě všichni tolik máme. 

Až v určitém věku si lásku jako takovou spojujeme hlavně se vztahem k člověku, který vstoupí do našeho života odněkud zvenčí. Nedal nám život, ani nás nenaučil jezdit na kole, zkrátka se jen objevil a my jsme náhle pochopili, že láska může mít ještě jednu podobu. 

První taková láska nás většinou schvátí v pubertě. A v tu chvíli zapomeneme a všechny ty ostatní drobné lásky, které nás do té doby dělaly šťastnými. Nevidíme, neslyšíme. Žijeme jen pro druhého člověka, necháváme si nasadit růžové okuláry a nic ostatní nás nezajímá. Ale většina pubertálních lásek končí stejně rychle jako začíná. A v ten moment jsme naštváni na celý svět a především na lásku. Ale ani to netrvá věčně.

Dříve či později ji totiž stejně vezmeme na milost. Podlehneme novému růžovému světu, novému koníčku, nové věci, člověku. Láska totiž nikdy neskončí, alespoň ne, dokud ještě dýcháme. Člověk se může totiž lásky tisíckrát vzdát, ale ta ho stejně v nějaké své podobě dostihne. A víte co, já věřím, že nás bude pronásledovat i po smrti.