Bářiny "Liškoviny". Německá charita

Každou sobotu se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

 Německá charita

Když píšete fejeton během prázdnin, jste odkázáni na zážitky z výletů a dovolených. Protože psát o horku a koupání je stejné, jako když se dva lide baví o počasí - tématu, co přichází vždy, když dojdou slova a řeč se zadrhává stejně jako nepromazaný řetěz na kole.

Takže jsem ve čtvrtek jeden takový inspirativní výlet absolovala. Po osmé hodině ráno jsme přejeli německé hranice a plni adrenalinu se nemohli dočkat první horské dráhy. Zábavné parky jsou totiž v naší rodině takovým pravidelným návratem do dětských let a právě Němci tuhle cestu do minulosti velice rádi zprostředkovávají.

Jenže důvod, proč se vůbec o celém výletu zmiňuji a proč ho považuji za inspirativní, je úplně někde jinde. 

Je to kolem osmdesáti let, co si Němci vymysleli, že blonďáci nejsou hloupí, ale vyvolení, a že oči, jakožto studna do duše, musí mít barvu nebe. Dodnes se o tom ví a učí. Německo byl národ, jenž miloval čistotu a disciplínu. A pak, jednoho dne, kdy byla obloha modrá stejně jako arijské oči, to všechno skončilo a z hrdosti zbyl jen stud. Stud za všechny hříchy války a pocit provinění. Takže se nová německá generace musela v očích Evropy nějak očistit. Logicky.

A teď přichází souvislost mého výletu a toho, co tu povídám. V zábavném parku jsme potkali spousty lidí. Jedni stáli frontu na atrakce, jiní měli přednost. Jedni si všechno platili, jiným bylo vše dáno pod nos a zadarmo. Německo se zkrátka pořád snaží nějak stoupnout v našich očích. A právě v tuhle chvíli se rozhodlo splnit sny všem stoprocentně neárijským obyvatelům naší planety Země. A pomocí zájezdů s naprosto ukázkovou péčí německých vychovatelek dokazuje, že se historie neopakuje. 

Nevadí, že ten snědý chlapec pohrdá zmrzlinou, kterou dostal, koupíme mu kafe. Nebojte se, nemusíte čekat, počkáme raději my. A co, že to nese ta žena pod svou burkou? Hrnec? To nevadí, tak si někde v parku uvaří, tentokrát zapomeneme na zákazy a přimhouříme oko. Hlavně abychom nebyli nařčeni z rasismu. Protože Německo své chyby neopakuje (a raději zkouší dělat další).

Barbora Lišková