Bářiny "Liškoviny". Zabalit, vybalit...

Každou sobotu se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha vystudovala mediální obor, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Zabalit, vybalit…

Zabalit, vybalit, zabalit, vybalit. Důvěrně známé, že? 

Jenže ačkoli to na první pohled možná tak nevypadá, každá z těchto fází balení si žije svým vlastním životem. Má své vlastní prostředí, svůj systém a podstatu. Zatímco někteří z nás jednu část nenávidí, druzí ji milují a naopak. Balení je zkrátka jeden velký složitý proces, na jehož konci je velká kupa oblečení v koši na prádlo. Jenže jak to celé vlastně začíná? 

Na počátku všeho byly komínky oblečení. Zavazadlo pusté a prázdné, ale ve vzduchu se již vznáší mořská sůl a teplý vítr. O kousek dál se povaluje malý seznam se zaškrtanými položkami. Spodní prádlo máme, plavky máme, boty taky, oblečení máme dost, jen ještě pyžamo, na to nesmíme zapomenout. Bedlivým okem zkoumáme zabalené krémy, kontaktní čočky, kapesníčky, kartáček a pastu na zuby, hřeben a šampón a také voňavku, bude horko. Kniha a časopis na líné chvíle na pláži, foťák, sluneční brýle a nabíječka, ta se tu nesmí nechat. A možná ještě ty jedny šaty, ty by tu byla škoda zapomenout. I řekl cestovatel: „To se do toho kufru musí vejít!“ A vešlo se. 

Už v průběhu cesty se nad hlavou vznáší jedna nepříjemná a dosti podstatná otázka: „Tak co jsme zapomněli tentokrát?“ Nutno podotknout, že odpověď přichází o chvíli později, tedy při vybalování. Pokoj je prázdný, hlava z cesty bolí a ibuprofen tisíc kilometrů daleko. No co, nejsme na konci světa přece. Zatím se půjdeme projít a podívat k moři. Jé! Osuška na pláž zůstala doma s lékárničkou. Ještě že máme  to pyžamo.

Týden utekl jako krab před zvědavými turisty a dovolená končí. Z pokoje mizí poslední stopy naší existence, kufr se pokouší vydechnout všechen vzduch, aby jezdcem spojil dva nebohé břehy zipu. Není divu, cestovatel požehnal před návštěvou města svým botám: „Jděte a množte se!“ A stalo se tak. Jen nedej bože, aby se na letišti musela platit nadváha. To už by se ty nové sandálky tolik nevyplatily. 

Finišujeme. Zavazadlo přejelo práh domova, aby vyvrhlo veškerý svůj, solí a pískem okořeněný, obsah. Super, láhve tamní lihoviny, které odpočívaly v peřince z triček, zůstaly celé. Jestlipak za tu nadváhu nemohly spíše ony než ty boty. No nevadí, budiž zapomenuto. A teď to celé vybalit, vyprat a…a kdo ví, kdy zase zabalíme.