Bářiny "Liškoviny". Všichni jsme z cukru

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Všichni jsme z cukru

Máme za sebou jeden z nejstudenějších týdnů letošní zimy. Někteří z nás se raději zdržovali doma u topení, jiní vrstvili jeden svetr na druhý. Já tento týden, stejně jako jiní nadšenci do řítění se dolů po zasněžených vršcích, strávila na horách. Na horách, kde se stoupající nadmořskou výškou klesaly stupně Celsia a mráz štípal jako nejostřejší jehlice. 

A právě ve chvíli, kdy teploměr ukazoval přes mínus dvacet a já nevěděla, kolik dalších termovrstev na sebe navléknout, vzpomněla jsem si na doby dávno vzdálené. 

Na všechny pradědečky, kteří nosili čepice jen tak na temeni hlavy. Na ty slaboučké větrovky, pod kterýma nebyly žádné moiry, zateplené mikiny, ale třeba jen slabý bavlněný roláček. Rukavice neměly membrány, přeskáče studily už v chatě. A venku mohlo být jak chtělo, jim zima nebyla. Nebo alespoň si na ni nestěžovali.

A tak jsem stála nahoře na kopci, na sobě moiru s krátkým i dlouhým rukávem, slabou mikinu, páteřák, fleesovou mikinu, bundu, helmu, kuklu, v rukavicích hřejivé polštářky a hanba mě fackovala z obou stran. 

Kdybych to všechno vyjmenovala dědovi, nejspíš by mi řekl už v polovině věty, že by umřel na hic. A představte si, mně byla pořád ještě zima. Ve všech těch šesti, stoprocentně funkčních, vrstvách.

Jsme zhýčkaní dobou. Dobou, která z nás všech dělá křehoučké baletky. Jednou na nás foukne a máme rýmu, jednou nás zebou prsty a máme zkaženou náladu, jednou provlhneme a rozpouštíme se. A víte proč? Jsme totiž všichni z cukru.