Bářiny "Liškoviny". V kotci

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

V kotci

Zvířata jsem milovala vždycky. Ostatně jsem mezi nimi prakticky vyrostla. Na zahradě nám totiž vždy běhal pes, v kurníku kvokaly slepice, králíci přežvykovali čerstvě natrhané pampelišky a sem tam se v ulici objevila zatoulaná kočka, které jsem ihned nesla misku plnou mléka. Když jsme se přestěhovali, vydupala jsem si u rodičů alespoň andulku a z jedné návštěvy Zverimexu jsem si pak přivezla akvárium s rybou. 

Věděla sem ale, že psího kamaráda mi nic nenahradí. A tak se teď už skoro dva roky starám o své chlupaté štěkající mimino a vím, že žádné další zvíře jako kompenzaci nepotřebuju. Bohužel to však neznamená, že další zvířata nepotřebují nás…

Zajít do útulku jsem vždycky chtěla. Zároveň jsem se toho ale šíleně bála, protože mi bylo jasné, že pro každého milovníka zvířat to je silný zážitek. A bála jsem se tak moc, až jsem se odhodlala teprve tento pátek. V práci se nám totiž podařilo vybrat slušnou sumu na pomoc některému zvířecímu azylu a já měla jedinečnou šanci udělat to, co jsem vždycky chtěla. 

A tak jsme s kolegyní a zároveň kamarádkou nakoupily hromadu jídla pro psy a kočky a odvezly ho do útulku u Pcher, kde každou pomoc opravdu vítají.

Nechci tu však mluvit pouze o tomto místě, ani o jednotlivých chlupáčích, kteří mnohdy chtějí mnohem víc podrbat za uchem než jen hromadu dobrot. Chci hlavně mluvit o tom, proč? Proč jsou kotce neustále plné psů? Psů, kteří nebyli svým pánům dost dobří, psů, kteří trpěli tolik, že je pouhý pohled na lidskou dlaň bolí, psů, co se zaběhli, ale nikdo, vůbec nikdo je nehledá. 

Nedokážu pochopit, proč si zvířata pořizují lidé, kteří k nim nemají vztah, kteří si ho pořídí jen jaksi „na zkoušku“ a pak se ho při první příležitosti zbaví jako otrhaného plyšáka. Přitom zapomínají, že zvířata mají city, že umí milovat, a to někdy mnohem hlouběji než někteří lidé. 

Viděla jsem v pátek tolik oddaných psů. Pitbula, co stále čeká na svého pána, až ho pustí z vězení, voříška, co se bojí lidského dotyku, ale zároveň po něm tolik touží… Ti všichni nám kdysi věřili. A jsou schopni věřit znovu, jen jim musíme dát šanci. Zaslouží si ji.