Bářiny "Liškoviny". Rok za rokem

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Rok za rokem 

Někdy mi připadá, že se čas opravdu až příliš vleče. Kdykoli však tenhle pocit zažívám, rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že je to všechno přesně naopak. Že léto střídá léto, zima zase zimu a roky protékají mezi prsty docela jako voda. 

Přesně takový okamžik nastal tento pátek. Seděla jsem v kulturním domě u stolu číslo devět a sledovala mladšího bratra, jak si kolébavou chůzí jde pro maturitní šerpu. A přesně v ten okamžik mi došlo, že to všechno hrozně rychle uteklo. Že od toho okamžiku, kdy jsem vkráčela jako pyšná sestra do porodnice, uběhlo už opravdu několik let. Několik let, které mi svým způsobem připadají jen jako několik dávných dnů. 

Ostatně to není tak dávno, co jsem se rozepisovala o tanečních. O události, která dělá z dívek dámy a z chlapců gentlemany. A už tenkrát jsem měla pocit, že se mi z toho malého brášky, který ještě nedávno nastupoval do první třídy, stal opravdový chlap nějak moc rychle. Že mu příliš rychle zhrubnul hlas, ztmavly zlaté vlasy a vytáhly končetiny. 

Ale už i to je pryč. Mrknutím oka uběhlo jen pár let a všechno je to zase docela jinak. Z přerostlého dítěte je najednou metr devadesát vysoký chlap, kterého čeká zkouška z dospělosti a pak už prostě život. Život jaký bude chtít a jaký si udělá. Život, ve kterém ho už nikam nepovedeme za ruku, kdy ho nebudeme vyzvedávat „po o“, ani rozhodovat, co je správné a co zase není. Teď už bude muset zkrátka sám. 

Tím chci říct jen jednu věc – nemrkejme. Stačí totiž jen na chvíli přestat sledovat rychlost života (ačkoli se nám někdy bude možná zdát nekonečný) a zjistíme, kolik se toho událo. Užívejme si každou minutu, každý den, protože všechno, co kolem sebe máme, bude zítra už zase někde jinde. V jeden moment budeme hrát na schovávanou u babičky na zahradě, v ten druhý budeme sedět v kulturním domě u stolu číslo devět. 

Pravdou však je, že ani čas nedokáže člověku zabránit ve vzpomínání a představách. A to je přesně ten důvod, proč jsem tentokrát neuronila ani slzičku. Mého malého brášku mi totiž nikdo nikdy nevezme.