Bářiny "Liškoviny". To to letí, pololetí

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

To to letí, pololetí

Je zvláštní, jak se některé věci, které pro nás byly v určité době středem veškeré pozornosti, promění během pár let v něco nedůležitého, dávného, něco, co jsme již dávno vypustili z našich hlav. A přitom nic z toho neplánujeme, neděláme žádné razantní kroky. Ten přechod je tak plynulý, že si mnohdy ani neuvědomíme, že se vůbec někdy udál.

K vysvědčení se mi vážou nejvíc asi dvě vzpomínky. Obě dost rozdílné, ale stejné svojí důležitostí. Ta první se váže ke konci čtvrté třídy, k hodině, kdy nám naše třídní učitelka oznamovala, jaké známky máme očekávat na vysvědčení. Vzpomínám, jak jsem to vnímala tak trochu napůl, protože jsem čekala dvojku z matematiky a ještě něčeho. Máma mě totiž dost brzy naučila počítat si průměry, takže jsem si myslela, že mě nemůže vůbec nic překvapit. A přece! Tenkrát jsem po té zprávě odpočítávala minuty do přestávky, abych mohla vyběhnout na chodbu a zavolat domů mámě, že budu mít samé jedničky. A to také úplně naposled…

Následuje střih čtyř let. V téhle vzpomínce čekám na zvuk motoru, který ohlásí mámin příjezd ze třídní schůzky. Schůzky, kde se rodiče dozví, co mají očekávat za známky na vysvědčení svých puberťáků. Trnu. Protože tentokrát čeká překvapení mámu. A o poznání méně příjemné. Trnu a snažím se nemyslet na ty přepsané známky uvnitř žákovské knížky, ze kterých vycházel logicky úplně jiný průměr. 

O jedenáct let později už přesně ani nevím, kdy se vysvědčení oficiálně předává. Respektive nevěděla bych, kdybych neměla mladšího sourozence. Tak či tak jsem to ale absolutně vypustila. A nebýt těchto dvou vzpomínek, úplně bych zapomněla, jak jsem tenkrát tyhle závěry školních etap milovala i nenáviděla. Jak pro mne znamenaly středobod vesmíru. 

A tak je to se vším. Člověk se v určitých částech života soustředí na věci, které s léty ztratí váhu. Stanou se jen nějakou nepochopitelnou vzpomínkou, něčím vzdáleným. Není ale vyloučeno, že se jejich důležitost už nikdy nevrátí. A právě proto je dobré na ně nezapomínat.