Každou sobotu se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha vystudovala mediální obor, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Nesmrtelnost

Tento týden se děly smutné věci. Moc smutné. České divadlo a film opustily dvě obrovské osobnosti. Osobnosti, které přinášely světu své osobité kouzlo, nadhled a neuvěřitelnou hromadu talentu.  Jenže i přesto, že odešly za spoustou svých dalších hereckých kolegů na místo, kde je opona blankytně modrá, zůstávají tu s námi. V našich zážitcích a nesmrtelných rolích. 

Přesto je však hrozně zvláštní, jak často člověk slýchá, že právě herci propadají depresím. Ne snad proto, že by je netěšila jejich práce, či vedli schizofrenní život.  Herce trápí něco docela jiného – nehmatatelnost. Polovina z nich má pocit, že nic netvoří, že po nich nic nezůstává. Film skončí, potlesk utichne. A pak nic. Jejich talent spočívá jen v tom, že umí být chvíli někým jiným. 

Jenže právě v tom je to kouzlo. V přirozenosti jejich chování, díky kterému uvěříte, že člověk, kterého ztvárňují, opravdu žije. Že ho jednoho dne zkrátka potkáte na ulici, vybavíte si celý jeho život, jeho radosti i splíny, věty, které vás rozesmály, či rozbrečely.

Ne, herci opravdu netvoří nic hmatatelného, ale možná tím spíš je jejich práce cennější. Oni totiž přímo působí na naše emoce, nutí nás cítit, prožívat a vnímat. Díky nim na chvíli zapomeneme na své vlastní starosti a prostě jen žijeme v jednu chvíli jejich společný život. A opravdu dobří herci ve vás dokáží tento pocit uchovat.

Jan Tříska a Květa Fialová takoví byli. Nikdo nikdy nezapomene na hbitou rákosku Igora Hnízda či podmanivý pohled oslnivě krásné Tornádo Lou. Jejich hlavní životní role sice bohužel skončila, ale ve svých postavách dosáhli už dávno nesmrtelnosti.