Seriál vytočených kladenských podnikatelů. Malý krámeček ve vestibulu u pěší zóny je rozdělený na výrobnu klíčů a opravu obuvi. Aby nebyl nosičem covidu, tak v nouzovém stavu švec Tomáš Framberk na boty sáhnout nesmí. Zato dělat klíče může od rána do večera…

Naposled jste mohl provozovat výrobu klíčů i opravu obuvi najednou před Vánocemi, kdy vládní opatření na chvíli rozvolnila. Měl jste služné tržby?
Nic, na co bych doteď vzpomínal (trpce se usmívá). Spíše si pamatuji, že od podání žádosti o finanční pomoc v podobě pětistovky na den, mně první peníze dorazily na účet po dvou měsících… Nikdo přitom nebral v potaz, že složenky musíte platit dál. Šel jsem při svém podnikání raději na brigádu do skladu, než abych se vzdal živnosti. Výroba klíčů a prodej tkaniček mi nájem nezaplatí, ale zase nechci přijít o prodejnu.

Jak se daří nyní?
Vše při starém. Do skladu vstávám v pět, do jedné makám, pak se přesunu do Kladna a do pěti jsem zákazníkům k dispozici v prodejně.

Zdá se vám v rámci omezení šíření covidu v pořádku, že máte po jedné ruce brusku na klíče, na druhé straně verpánek a nemůžete spravovat boty, ale klíče vyrobit zákazníkovi, který v prodejně čeká, můžete?
Ke mně do krámku přijde za hodinu pár lidí. Všichni musí mít nasazenou roušku. Nevidím rozdíl, jestli mi podají klíč, u kterého mám vyrobit kopii nebo jestli mi podají rozbité boty. Respektuji rozhodnutí vlády, podle kterého jsou obuvníci větším nebezpečím šíření nákazy než výrobci klíčů.

Očekával jste ukončení nouzového stavu nebo alespoň obnovení dosud uzavřených služeb?
To, co předvedli poslanci ve čtvrtek, ve mně žádné naděje nevzbudilo. Naši politikům, natož vládě, už nevěřím. Já jim taky neříkám, jak mají pracovat. Z covidu mám respekt, ale ať nás nechají žít. Napište, že kdyby podle mého názoru Agrofert vlastnil vleky na horách, tak dávno všechny jezdí…

V současné době se stalo velmi poulárním rčení „Vidět světlo na konci tunelu“. Vidíte ho?
Když tam pořád bude tahle vláda, tak ho nevidím.

Jan Murárik