Hokej hrál za Kladno až do dorosteneckého věku. V poslední sezoně přitom začal hokejové zápasy i pískat. Více než desetiletá kariéra čárového sudího jej na přelomu loňského a letošního roku vynesla až na mistrovství světa dvacetiletých ve Spojených státech. Jiří Ondráček (27) na něm mimo jiné pískal severoamerické derby USA – Kanada pod otevřeným nebem a poté finále Kanada – Švédsko. 

Od pískání zápasů malých dětí jste se vypracoval až do české extraligy, kterou pískáte šestým rokem. Máte v ní už období, na které hned tak nezapomenete?
Pískal jsem první sezonu extraligu a zrovna začala výluka NHL. Takže jsem si jako Kladeňák užíval hokej party kolem Jaromíra Jágra. Dokonce jsem jeden jejich zápas pískal v Plzni. Nedá se zapomenout na tu atmosféru v hledišti a nádherný hokej na ledě. Přiznávám, že první minuty jsem si ho užíval jako „divák“. Ani nevím, jestli jsem třeba nepřehlédl ofsajd (směje se). Ale to trvalo opravdu jen moment. Jinak jsem se zodpovědně plně soustředil na hru. Pamatuji si také, že přesilovku hráli Jágr, Plekanec, Tlustý, Kaberle a Židlický. Byla radost na ně koukat. Proti normální extralize to byl znatelný posun v kvalitě hokeje. Ten zápas vyhrálo Kladno a nikdo mě z nadržování nepodezříval, ani jsem se s těmi hvězdami nedostal do rozporu. Nijak zvlášť jsme se spolu nebavili, ono to ani nejde.

Nesmíte vůbec s hráči mluvit?
Sem tam prohodíme slovo, vtípek, ale žádné dlouhé povídání to není. Není na to čas. 

Když nepískáte, chodíte se dívat na kladenské zápasy?
Občas se jdu podívat. Pravidelně nechodím. 

Je to v Kladně na extraligu?
S Budějovicemi, Karlovými Vary nebo loni s Jihlavou to byly hezké zápasy. Mám-li být upřímný, spodek extraligy je na tom pořád ještě lépe. Vždyť kdy naposledy byla mužstva na spodku tabulky bodově tak na dosah play off? Svědčí to o kvalitě soutěže. A nůžky mezi první ligou a extraligou jsou podle mne hodně rozevřené…

Máte za se sebou čtyři zápasy na mezinárodní scéně v sérii Euro Hockey Tour. Stavíte účast na právě skončeném mistrovství světa dvacítek výš?
Pískání zápasů české reprezentace s Rusy je jedním z vrcholů mé kariéry. V prvních minutách si člověk zvyká na tempo, které je samozřejmě mnohem rychlejší než v extralize. Postupem času už to bylo v pohodě (usmívá se). Mistrovství světa dvacetiletých považuji za svůj vrchol po sportovní stránce i co se zážitku týče. Finále, to byla lahoda pro oko. A když bylo jasné, že je Kanada mistrem světa, tak jsem měl pocit, že hala spadne, jaký tam byl hukot.

Když útočící hráči v českých soutěžích přejíždějí modrou čáru, lajnoví zakřičí “hrajem!“. Při mezinárodních zápasech se používají anglická citoslovce. Dával jste si na šampionátu v Americe pozor, abyste nevykřikl česky?
Já často angličtinu používám při hře i v Čechách, protože extraligu hraje poměrně dost anglicky hovořících hráčů. S tím, abych se hlídal, jak vykřiknu, problém nemám. Navíc jsem žil rok v Americe a dokážu okamžitě přepnout i myšlením z češtiny do angličtiny. 

Ještě v Americe jste v médiích vyprávěl, že jste se na zápas USA s Kanadou pod širým nebem a téměř pětačtyřiceti tisíci diváky dobře připravil, a to jak na mráz, tak na samotný zápas. Ale nečetl jsem nikde, jak se k vám, sudím, chovali mladí hráči při takovém výjimečném zápase, které bylo v závěru nervózní?
Chovali se velmi korektně. Oni jsou od malička naučení, že si k rozhodčím nesmí nic dovolit. V tomhle směru žádný problém nebyl. Osobně jsem si zvykal na vysoké tempo a chvílemi tvrdou hru na úzkém hřišti. Střetu s hráči jsem se nevyhnul a dostal jsem i pukem. Ale všechno to bylo v normě (směje se). Hráči si na nic nestěžovali.

Kam to chcete v pruhovaném dresu rozhodčího dotáhnout?
Rád bych se dostal na mistrovství světa i olympiádu. Letošní olympijské hry už nestihnu, mistrovství světa na jaře možná (usmívá se). Jednou se to snad podaří. 

Jan Murárik

ondraceksudi

Sudí Ondráček vhazuje buly pod širým nebem. Foto: archiv hokej.cz