Jiří Hokův: Věřím v titul, pro který je Kladno předurčeno

Má, spolu s naší redakcí a Kamelotem, za sebou křest knihy Kladýnko, hokejové návraty 1994 – 2019. Zítra bude s Vaším Kladnem a vydavatelem Zdeňkem Jizbou ústřední postavou autogramiády Kladýnka v OAZe. Jiří Hokův vzpomíná na své hokejové začátky v roli fotografa, vypráví o fotce, která ho zasáhla i o své vizi budoucnosti Rytířů.

Co se ti okamžitě vybaví, když se řekne Kladno a hokej?
V současné chvíli si stále vybavuji několik pracovních nocí a spoustu fotek, které máš rád a musíš jich naprostou většinu z výběru vyřadit. Tolik tedy utrpení, které jsem věnoval ve prospěch knihy pro kladenskou hokejovou komunitu. Ale vážně, hokej ke Kladnu patří stejně jako Poldovka a tak to je. Je to zvláštní pocit sounáležitosti, který v tomto pokřiveném městě nemá obdobu. A navíc tu sídlí král, který navzdory všem pochybovačům stále králem je.

Jak vypadala tvoje první fotka z hokeje, kterou jsi nazvětšoval?
Byla samozřejmě černobílá, psal se rok 1978 a byl na ní Balík Nový. Bylo mi čtrnáct let a měl jsem poprvé povolení k fotografování hokeje od TJ Poldi SONP Kladno. Pamatuji si, že jsem fotografii daroval jedné důchodkyni z Hnidous, která Milánka bezmezně milovala.

Čtvrtstoletí nevynecháš téměř žádný zápas kladenského týmu na domácím ledě. Je nějaké utkání pro tebe nezapomenutelné?
Už je to dávno, ale vzpomínám na nešťastnou prohru s Olomoucí, když brankář Kameš pustil během čtvrthodiny čtyři góly a padlo na něj obvinění, že zápas „prodal“. Tenkrát padala jeho hvězda strmě dolů a Kladno přišlo o finále ligy. Bylo to hořké na všechny strany a dlouho to na zimáku páchlo. Velmi mě to mrzelo, protože jsem jako přímý účastník na kladenském zimáku slavil zisk dvou titulů a bylo to fantastický, jen foťák jsem ještě neměl.

Je něco, na co se specializuješ, něco, co tě na hokeji nejvíc baví?
Není. Tedy vlastně je, a je to to jediné, co mě zajímá. Emoce, emoce, emoce, napětí, výkon, radost a smutek. To vše v jednom. Pak je mi jedno jestli fotím hvězdného hráče nebo „posledního“ diváka. V poslední době fotím velké detaily, chtěl bych všem zvěčnit duše v zastaveném okamžiku. Mě vlastně ani tak ty hotové fotky neberou, jako spíš to samotné focení. Být součástí toho děje. Ten akt sounáležitosti. Možnosti vstoupit.

Stáváš s foťákem v ruce sice za plexisklem na mantinelu. Přesto, trefil tě někdy puk?
Mantinely jsou mantinely, ale já bych nejraději běhal s foťákem po ledě, číhal za brankou nebo ležel pod sudím při buly. Víš, ten absolutní kontakt, to by bylo ono. Nechal jsem si poměrně snadno vysvětlit, že to nejde, tak fotím přes plexi za manťákem. Trefilo mě toho víc. Sklo, kus hokejky a dokonce francouzský chránič zubů Saši Treilla. Jestli ale narážíš na přímou dělovku Hořavy, tak ta byla nejvýživnější. Šteluju foťák a najednou nic, jen ticho a hvězdy. Zachránil mě trochu rytířský kulich, který mi Hořák smeknul.

Vyšla ti hokejová prvotina Kladýnko. Je v ní z těch stovek fotografií tvá nejoblíbenější?
No, asi bych byl rád, kdybych ji nezaznamenal. Stalo se to třicet centimetrů ode mě, když havířovský Marek Sikora vrazil Džegra na mantinel. Viděl jsem celý zákrok a přímo u mě Jarda ležel, hlavu na stranu, měl divný záškuby v obličeji a já si myslel, že dokraloval. Byla to strašná bezmoc, dokonce jsem přemýšlel, jak bych mu pomohl, ale už spěchali jiní a mezi námi bylo to plexi. Tak jsem to alespoň vyfotil a dodnes mám při pohledu na tenhle obrázek velmi divný pocit. Myslím, že do knihy patří, zařadili jsme ho tam v celém kontextu.

V úterý od šesti hodin večer ji podepisuješ spolu s hokejovými osobnostmi v nákupním centru OAZA. Máš připravené ostré pero?
Ostré pero zásadně u sebe nenosím, nemám zbrojní pas. Mám ale připravený zlatý permanentní fix. Sice nejsem úplný fatalista, ale věřím v titul, pro který je Kladýnko předurčeno. Není třeba ostřit pera. Dal jsem si předsevzetí, že budu fandit a fotit, ale zůstanu člověkem.

Jan Murárik

hokjiridetaily