Přinášíme ukázku z literární prvotiny libušínské studentky Gabriely Bártové. Román Hotel García vznikl díky finanční podpoře veřejnosti. Kladensku se ukazuje možná další z jeho literárních osobností.

Následovali jsme naši průvodkyni Philomenu Stavrosovou po přímořské silnici. Naplňovala nás nervozita, protože město pomalu ustupovalo. Když jsme mířili stále dál, všechny moderní hotelové resorty už zůstaly daleko za námi a pláž už také skončila, došlo mi, proč se Philomena tak potutelně usmívala. A proč nás před přijetím zděděného hotelu varovala. Stále nebyl na dohled.
Vlastně když to teď tak vezmu zpětně, bylo dobře, že nebyl vidět. A možná jsem si ho všimla už dřív, jen by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že tohle může být hotel. Spíše byl. Kdysi dávno. A tenkrát to taky asi nebyl žádný zázrak. Ještě než jsme došli ke starým rozviklaným vrátkům, které by nikdo nechtěl ani na dvůr k prasatům (ne kvůli špatné bytelnosti), došlo mi, v jak hrozném stavu ten dům je.
„Haló! Elle! Jsme tady!“ volala Philomena přes vrátka. Potom nezaváhala a odstrčila je. Neotevřely se. Padly do strany, do vysoké trávy. Hlavou mi proletělo, jak v tomhle může někdo žít? Jestli nám to tu bude patřit, bude mít smysl plot nechávat? Stejně by nezadržel ani myš.
Jenže potom jsem nahlédla dovnitř. Celá stavba vypadala jako zapomenutá filmová kulisa. Vážně, byl to spíše hlouček domů přilepených k sobě. Každý se nakláněl na jinou stranu, jednomu chyběl kus střechy. Okenice byly kompletně zničené, někde úplně chyběly, část oken byla rozmlácená. Fasáda byla téměř na všech budovách prakticky opadaná. Na místech, kde ještě držela, se v ní vlhkostí vytvořily boule. V cestě zely skoro metrové díry, jako kdyby na ni popadaly meteority. U jednoho z domků byly vyskládané staré roztrhané slunečníky, o kousek dál stál sloup popraskaných plastových lehátek, která byla kdysi bílá. Jen poslední z domků byl jiný. Sice se také povážlivě nahýbal a střecha rozhodně nebyla nová, ale před časem jsme navštívili jedno italské městečko, kde tak vypadaly všechny stavby. Okna byla opravená, někdo kolem nich namaloval okenice. Celá fasáda byla pomalovaná krásnými obrázky, které jako by vytvořil skutečný malíř. Nad zemí byl nakreslený nízký plůtek a tráva. Ta živá byla posekaná. Ve všech oknech kromě přízemí byly natažené šňůry s prádlem všech barev. Když si člověk odmyslel tu spoušť okolo, byl by to skoro idylický domov.
Zhluboka jsem se nadechla a vstřebávala tu atmosféru. Zatímco jsme čekali na dívku žijící v hotelu García, snažila jsem se zvažovat pro a proti. V tu chvíli to ale nešlo. Byla jsem tím vším okolo sebe moc okouzlená.

-GB-