Přinášíme závěrečnou ukázku z literární prvotiny libušínské studentky Gabriely Bártové. Román Hotel García vznikl díky finanční podpoře veřejnosti. Kladensku se ukazuje možná další z jeho literárních osobností.

Byla jsem vážně zvědavá na interiéry. Když to venku vypadalo jako po výbuchu, bude to vevnitř jako na skládce?
Byla jsem docela překvapená. Jestli si dal někdo takovou práci s malováním venkovní fasády, tady se rozjel ještě víc. Jen škoda že omítka na zdech nebyla moc kvalitní, protože se na většině míst odlupovala a visela v nevzhledných cárech. Když Elle mluvila o restauraci, představovala jsem si spoustu možností od malého krcálku po bar. Místo toho nás zavedla do roztomilé taverny, která byla akorát tak velká, aby stačila pro tak rozlehlý areál. Na podlaze se vlnily bílé dlaždice, dřevěné stoly byly nalakované na mořskou modrou a na nich ležely bílé papírové ubrusy přichycené sponami. Uprostřed každého ze stolů, které byly různě velké, stála váza se slunečnicí. Jediné, co kazilo dojem, byl starý rozbitý větrák.
Barový pult na druhé straně místnosti na tom byl o poznání hůř – dřevo se loupalo a židličky kolem něj byly tak rozviklané, že se na nich nedalo sedět. Elle zachytila můj pohled a rychle si stoupla do výhledu s ještě oslnivějším úsměvem.
„S rekonstrukcí jsme začali teprve nedávno a spousta věcí ještě není dodělaná,“ vysvětlila a napjatě čekala, jak zareaguji. „To nevadí. Už jsem měla možnost vidět horší podniky,“ usmála jsem se. „Vždycky rozhodne jídlo a obsluha.“
Elle pokývala prudce hlavou, ukázala nám k prvnímu a nejhezčímu stolu a zmizela ve dveřích, které podle mého vedly do kuchyně. Na Elle bylo vidět, že je nervózní a jak moc chce, abychom získali dobrý dojem.
Posadili jsme se, kam nám ukázala, a já se rozhlédla kolem sebe. Na židlích byly připravené měkké modré polštářky, takže se sedělo pohodlněji, než jsem čekala. Ne že bych čekala nějaké zázraky, to se doopravdy říct nedalo.
Tobias mě sledoval pohledem a já mu ho oplatila. Přišlo mi neskutečné, že by tohle měl být náš domov. On ale vypadal spokojeně. A Tobias vždycky do všeho viděl lépe než já. Podezřívala jsem ho, že i mé myšlenky znal dříve a lépe. V tomto případě jsem ani já nemohla popřít, že by vlastní hotel nebyl něco, o čem bychom už dávno nesnili. Usmála jsem se na něj. Jestli někdo z nás dvou rozhodne, jestli hotel přijmeme nebo ne, bude to on.

-GB-