Oba lety proběhly relativně bez problémů - první dvouhodinový do Paříže, tam jsme měli asi dvě hodinky na přestup, a poté následoval druhý 12-ti hodinový let z Paříže do Tokia.

Vyrazili jsme se zpožděním asi ve tři hodiny odpoledne, přílet do Tokia byl českého času před třetí hodinou ranní. Tady je ale o 7 hodin více, bylo tedy dopoledne. Tomu jsem se snažil přizpůsobit režim v letadle - první část letu jsem sledoval filmy a poslouchal muziku, v druhé jsem se snažil spát, abych po přistání navázal na místní časový režim. 
Celou dobu bylo samozřejmě potřeba mít nasazený respirátor, nebo roušku. Tu jsme mohli odložit pouze při jídle - měli jsme nejdříve obědo-večeři a před přistáním snídani.Japonsko nás uvítalo mlhavým ránem a příjemnými lidmi. V zápětí ale následovala zdlouhavá akreditační a imigrační procedura s dalšími testováním, které dohromady zabralo asi 3,5 hodiny přecházením mezi různými přepážkami na letišti Narita. 
Trénink v Sapporu, kde budeme závodit, je bohužel omezený až na poslední týden před závodem. Proto se přesouváme na první dny do kempu v Kochi, letadlo tam ale letí z druhého letiště Haneda. Odpoledne tedy trávíme v autobuse cestou přes Tokyo, nesmíme se přitom potkat s nikým, krom dobrovolníků, kteří nás doprovází na každém kroku. Na hotelový pokoj se snad dostaneme po deváté hodině večer. Co je ale zajímavé, že slunce zapadá už za chvíli, a to je teprve 18:30. Během dneška mi pak utkvěla ještě jedna věc, a to velmi kladné reakce Japonců na naše olympijské oblečení. Krom nápisu Czech Republic je na něm totiž jméno naší země i v Japonských znacích, což mi přišel se zdviženými palci říct nejeden místní!
Asi dobrý oddíl...
Vítek Hlaváč