Kladenské sportovní geny. Fortuníkové nesnáší porážky

V Kladně potkáte několik generací dětí, které na vrcholové úrovni pokračují ve sportovních šlépějích svých rodičů. S některými z nich jsme si povídali v rámci našeho seriálu. Milan Fortuník hrával volejbal na špičkové úrovni a v současné době v něm působí nejen jako trenér extraligových Kladenských orlů, ale také jako majitel klubu Kladno.volejbal.cz. Syn Ondřej je roky nedílnou součástí jeho týmu.

Proč se syn vydal v tátových šlépějích?
Ondřej: Volejbal jsem si jako svůj první sport nevybral. Plaval jsem, dělal atletiku a bavil mě basket. Když jsem se s rodinou přestěhoval do Francie, kde táta hrál, tak jsem v tom místě neměl možnost v basketbalu pokračovat. Jednodušší bylo začít v tátově klubu s volejbalem. Trvalo to dva roky a už jsem u volejbalu zůstal (usmívá se). Přitom táta mne, co si vzpomínám, do toho netlačil. K volejbalu jsem díky němu přistupoval přirozeně. Nikdy mně do volejbalu nemluvil. Samozřejmě mi rád poradil, ale v podstatě mé rozhodování nechal jen na mě. Určitě je rád, že jsem si volejbal vybral.
Milan: Od malinka zkoušel pinkat a ve Francii se zapojil do projektu minivolejbalu. Volejbal u něj vyhrál nad ostatními sporty, aniž bych Ondru do něj nutil.   

Dokonce na stejném postu nahrávače jako táta...
Ondřej: Za to nemůže táta, za to může trenér. Když jsem hrál za Ústí nad Labem, tak mě trenér do pozice nahrávače tlačil tak dlouho, až jsem se pro to rozhodl. Táta v té době ještě hrál v Ústí za áčko, tak jsem koukal, jak to hraje (usmívá se). Při Lize mistrů jsme jim jako mládež podávali balóny. Měl jsem díky tomu možnost vidět zblízka hodně silné evropské týmy.
Milan: Měl k tomu vlohy. Na rozdíl ode mne ve své nejlepší době lépe skákal a byl rychlejší než já v jeho věku. Na nahrávače jsem ho nesměřoval já, ale trenéři.

Co máte genově stejné, a co z toho se promítá do volejbalu?
Ondřej: Tvrdohlavost. Dokázali jsme se nejednou u volejbalu pohádat.
Milan: Výborné prsty, nemáme rádi porážky, a v některých momentech prchlivost (usmívá se). V ostatních volejbalových parametrech se lišíme.

Otevíralo vám, Ondřeji, příjmení Fortuník volejbalové dveře?
Ve volejbale mi spíše mnohdy bylo na obtíž. Myslím si, že to tak má více dětí slavných rodičů. Jste automaticky srovnáváni. Ve spoustě případů mi příjmení dveře zavřelo nebo jsem byl vyhozen.

Jak se dnes oba vnímáte?
Ondřej: Jsem na tátu hrdý. Táta je silná osobnost. Prosadil se nejen jako hráč, ale i jako trenér. Skvěle si podle mého názoru vede i jako majitel volejbalového klubu.
Milan: Mám z něj radost. Dokáže se o sebe postarat. Těší mě také, že pomáhá druhým. Vnímám ho jako chlapa, který si dokázal zařídit spokojený soukromý život, jako člena týmu, který v něm přijal určitou roli.

Jak se, Milane, díváte na Ondřejovu kariéru?
Měl dlouhou pauzu a jeho návrat je kvůli složitým zdravotním problémům těžší. Držím mu palce, aby byl co nejdříve v pořádku.
Ondřej: I když mnohé mohlo být z mé strany lepší, nic bych nevracel.

Jan Murárik