To je náš mazlík. Trojan má v práci Kajínka s Lojzou

V novém seriálu představujeme vaše mazlíky. S těmi totiž možná někteří z nás tráví více času než s většinou rodinných příslušníků. Další díl věnujeme majiteli známého kladenského autosevisu Stanislavu Trojanovi. Ten nám představil své osmáky degu.

„My si osmáka nepořizovali, nám ho přinesl domů náš kocour Tonda. Byl jsem zrovna v noci v domě sám, v červenci, sedm let zpátky, a probudil mě hluk venku na terase. Otevřel jsem dveře a za nimi stál Tonda s něčím živým v tlamě. Kocour vběhl dovnitř, to, o čem jsem si myslel, že je myš, pustil na podlahu a vmžiku ten hlodavec zmizel pod kuchyňskou linkou. Nešel odtud vyndat, tak jsem ho vysál vysavačem a pak ho z něj vyndal. Dal jsem ho do klece po potkanovi a ráno jsem vyzkoumal, že jde o osmáka degu. Kde ho Tonda našel, komu chybí, to už jsme nikdy nezjistili. A protože se osmáci nejlíp cítí ve společnosti dalších osmáků, tak jsme už dalšího koupili. První se jmenuje Alois a druhý Kajínek, protože se snaží pořád zdrhat. Jenomže u nás doma zůstat nemohli. Oni totiž každé ráno vítají den s rozbřeskem pronikavým pískáním. Takže jsem je přestěhoval k sobě do práce a mám je v kanceláři.“ 

Volba: Osud.

Cena: Cca 300 Kč za Kajínka.

Povaha: Povahově jsou naprosto odlišní. Alois je introvert, melancholik a Kajínek hyperaktivní cholerik. Ten stále v kleci něco stěhuje a přendavá. Lojzovi ukousnul kus ocasu. A když se Lojza chce proběhnout v kolotoči, tak mu schválně všemožně tu radost kazí. 

Největší způsobená škoda: Žádná.

Nejraději žerou: Směs pro osmáky a višňové větvičky.

Kam s nimi chodíme: Nikam.

Lékaře mají: Nenavštěvují lékaře.

Naučili se: Chodit na záchod do jednoho místa.

Umí sami: Kajínek zdrhá a stěhuje.

„Řeknou si o…“: O žrádlo vytrvalým pískáním.

Nejvíc překvapili: Když jeden druhému ukousnul ocas.

Vztah ke zvířatům: Neznámý.

Zvláštní zvyk: Kdo je v kolotoči, je brzděn tím, který v něm není.

Člověka připomínají: Závistí. 

Měsíční výdaje: Několik stovek korun. 

Kdyby nebyli oni, byl by: Jiné zvíře by v kanceláři nebylo. 

Jan Murárik