Jaroslav Slánský: „Nestačím se divit, jak to utíká…“

Jaroslav Slánský byl v Městském divadle Kladno od roku 2002 angažován jako herec. Po svém odchodu v roce 2013 strávil téměř tři sezony „na volné noze“, hostoval v Národním divadle, Městských divadlech pražských, hrál a dosud hraje v Divadelní společnosti Háta či v Divadle AQUALUNG. V lednu 2016 se do kladenského divadla vrátil, tentokrát jako umělecký šéf.

Začala druhá sezona pod tvým vedením. Pro tebe je částečně sezonou třetí. Jaké máš pocity?
Snažím se být stále pozitivní a mám radost. Přes všechny problémy, které vedení divadla logicky provází, jsem rád, že jsem mohl po třech sezonách na „volné noze“ opět zakotvit v souborovém divadle. Pořád se ale nestačím divit, jaký je to fofr, jak to utíká. Se svým týmem připravujeme jednotlivé kusy, pak oslovujeme režiséry, scénografy, děsně rychle proběhne explikační a předávací porada, kdy se předávají návrhy scény a kostýmů, pak se začne zkoušet a než se člověk otočí, je tu premiéra a na představení sedí divák. Je to velmi hezký pocit.

Dá-li se to povědět v rámci rozhovoru, tedy v určité zkratce… Jaké bylo Kladno, když jsi ho při odchodu z hereckého angažmá opouštěl a stěhoval ses do Prahy, a jaké je dnes?
V Kladně v podstatě žiju i dnes, ačkoli tu nebydlím trvale. Respektive, odjíždím na zhruba šest sedm hodit spánku do Prahy a ještě ne vždycky. V divadle často přespávám, takže s Kladnem jsem v dennodenním kontaktu. Přesto na otázku o změnách nedokážu odpovědět...

Dobře, zkusím to odjinud. Změnil ses ty v Kladně více než Kladno v tobě?
Změnil, ale nechtěně. Těžko se to popisuje a je to opravdu jen můj osobní pocit. Když jsem byl v angažmá jako herec, měl jsem více možností trávit volný čas s Kladeňáky. Byli to sousedé z Kročehlav, Rozdělova, ze Sítné… Podle toho, kde jsem právě bydlel. Našel jsem tu mnoho kamarádů, které teď zanedbávám. Dnes jsem spíš v zajetí divadla a moc nemám čas vyrazit do ulic a místních podniků. To bych měl změnit.

Jak čtenáři zřejmě vědí, ty a Honza Krafka, který loni v září nastoupil jako jednatel, jste herci. Kladenští diváci vás dobře znají. Zpočátku jste se obsazování do inscenací z časových důvodů bránili, teď už se to trochu mění. Jaké je to být hrajícím šéfem a šéfujícím hercem?
Bráním se pořád. Za prvé, při nástupu do divadla jsem musel poskládat prakticky celý herecký soubor znovu a je pro mě naprostá priorita, aby hráli především kolegové a kolegyně, kteří jsou jeho členy. Druhá věc je, že stát na jevišti mě pořád velmi baví, ale je to pro mě spíš bonbónek navíc… Musím říct, že neustále řeším konflikt mezi svou chutí hrát a mezi pocitem odpovědnosti z šéfování. Mám obavu, abych nechodil na zkoušky nepřipravený nebo z nich neodbíhal za povinnostmi šéfa. Proto preferuji menší role, vše spíše zpovzdálí sleduji a jsem šťastný, když se kolegům daří.

V minulé sezoně jsi přivoněl také k režijní profesi (inscenace Umřít smíchy) a letos v tom hodláš pokračovat velkou komediální klasikou - Broukem v hlavě. Co tě k tomu vedlo a jaký je to pocit?
Téměř všichni herci, kteří kdy režírovali a režírují, říkají, „já jsem to dělat nechtěl.“ Zároveň v člověku přirozeně hlodá touha si to vyzkoušet. U mě tohle nastalo čistě ze situace, ve které jsem nastupoval do funkce šéfa. Rozpadl se soubor, dramaturgický plán najednou neexistoval, nedostal jsem žádné podklady od odstupujícího šéfa, věděl jsem, že dvě třetiny herců mají v plánu odejít jinam. Mám souborové divadlo rád a nechci to přehánět s počtem hostů, takže je potřeba myslet na herce, kteří jsou v angažmá. Také bylo potřeba nahnat repertoár, tak jsme vybírali tituly a sháněli režiséry v polovině sezony. To je oproti standardu poměrně pozdě. Oslovil jsem pochopitelně režiséry, které jsem považoval za dobré, ale řada z nich už měla nasmlouvanou práci jinde. Přesto se mi, doufám, podařilo od samého začátku spolupracovat s velmi zajímavými tvůrčími týmy. Pro minulou sezonu a devět premiér jich stále nebyl dostatečný počet, proto jsem se rozhodl jejich řady doplnit. Zkušenosti s režií mám, i když ne z profesionálních divadel. Abych nebyl napoprvé úplně hladový, rozhodl jsem se inscenovat hru pro dvě herečky na malé scéně. S jídlem ale roste chuť, a tak jsem se rozhodl zkusit i scénu velkou. Stalo se tak samozřejmě po schválení mým týmem, tedy dramaturgií. Pořád říkám, že to bude moje poslední režie, ale doufám, že se to povede a ona třeba úplně poslední nebude. Budu režírovat Brouka v hlavě, protože tuhle komedii mám moc rád a mám moc rád herce. Těším se, že budu svůj soubor poznávat zase z úplně jiné stránky a přeju si, aby společný výsledek diváci ocenili. I když to je velmi těžká disciplína…

Otázka na tělo - zalitoval jsi někdy přijetí nabídky na post šéfa? Nezatoužíš občas být alespoň na chvilku „pouhým“ hercem?
Ne. Nelituji toho, že dělám obojí zároveň. Jistěže mám neustálé pochybnosti, zda to dělám dobře. To se ale ukáže až časem a má to tak snad každý člověk v podobné funkci. A jestli nemá, tak tam nemá co dělat. Často bojuju s nedostatkem času, zvlášť, pokud každé dopoledne zkouším a musím se mezitím jako každý ještě učit texty. Pak nastanou i absurdní situace, kdy pro pracovní schůzku nenajdete z celého týdne jiný termín, než je neděle v jedenáct večer. Naštěstí to kolega akceptoval a sešli jsme se. A druhý den v osm ráno zase do divadla. Ale zvolil jsem si to sám a nemrzí mě to. Navíc mě drží a žene kupředu neuvěřitelná podpora mých blízkých, rodiny, týmu, který jsem si vybral i nevybral, od Honzy Krafky, od města… ode všech. Překvapuje mě, že mě velmi motivuje a posiluje i nenávist, kritika či lhostejnost některých lidí, kteří s mým jmenováním nesouhlasili. Naštěstí jich není mnoho. Alespoň doufám…

Jardo, je to tady - co ty a hokej?
To je historie celé rodiny. Moji příbuzní jsou sportovně velmi založení, proto se může zdát, že jsem byl předurčený pro sport a že to ode mě rodina dokonce vyžadovala. Já se nejdříve pro sport ale zcela svobodně rozhodl! Ve dvou nebo kolika letech jsem se postavil na dvounožové brusle a tím to začalo. Maminčin bratr je držitelem stříbrné olympijské medaile z Tokia v řeckořímském zápase, bohužel, minulý týden nás opustil. Rodina z tátovy strany je dejme tomu hokejová. Táta hrál hokej, strejda také, oba dva chytali, zkrátka hokej mi byl předurčen. Mamka též v mládí sportovala, ale také mě brala s sebou jako dítě na koncerty, miloval jsem tedy i muziku, pak do divadla a setra mě přivedla do divadla ochotnického. To mě už nepustilo. Jako kluk jsem sice chytal hokej, pak chvíli fotbal… A nakonec jsem přišel domů s tím, že zvítězilo divadlo, což kupodivu táta přivítal, i vzhledem k tomu, jak měl sám zničené klouby. Hokej jsem ale miloval a stále ho sleduji. A přestože jsme věděli, že to nebude mít profesionální budoucnost, tak jsem se hokejem v mládí chvíli přiživoval. U nás v Sokolově totiž bylo málo rozhodčích, a aby nemuseli platit cesťák přespolním, dali mi školení a já jsem si přivydělával jako rozhodčí. Byla to dobrá brigáda. Musím říct, že mě to i zocelilo. Když na mě někdy na zkoušce řval režisér, vzpomněl jsem si, co na mě kdysi pořvávali jako na sudího fanoušci a byl jsem v pohodě. Hokej mě baví pořád. Když byla výluka v NHL, tak jsem tady na Kladně chodil na stadion úplně nejvíc… Skoro jsem až nestihl představení.

Jsou dva typy sportovních fandů. První fandí svému milovanému týmu, ti druzí sportu jako takovému. Prostě pro radost ze hry. Jak se na to díváš ty?
Jsem něco mezi. Jako sokolovský rodák si přeju, aby se Sokolovu dařilo. Když se Karlovy Vary dostaly do extraligy, taky mi to bylo též blízké, zvlášť když tam táta trénoval juniory. Pak už jsem fandil západním Čechám jako takovým, čili i Plzni. Potom jsem se přestěhoval do Prahy a začal jsem fandit i Spartě a Slavii. Nejsem fanatik a fandím sportu jako takovému. A též se neubráním pohledu bývalého rozhodčího. Vždyť jsem měl poměrně dobře nastudována pravidla. V současné době ale moc přeju Kladnu návrat do extraligy.

Máš z časů své kariéry hokejového rozhodčího nějakou historku?
Velká rozhodcovská škola byla, když začínal ženský hokej. Neberte to nějak sexisticky… Hráč jako muž ví, jaké kličky a háčky lze použít. Kdežto ženy, které s hokejem v některých případech začínaly, dokázaly předvést výstavní fauly („švihla soupeřku hokejkou přes hlavu…“ a tak), což bylo jednak dost těžké posuzovat, protože to byl skoro každý faul „na pět plus do konce“ a taky víc hrozila inzultace od rodičů - často tatínků - hráček, kteří jim mimořádně fandili a plnili si jejich prostřednictvím své sny. Byl jsem překvapen, jak dokážou být ženy na ledě brutální. Dnes už je ženský hokej samozřejmě někde jinde.

Nedávno jsi byl, ač symbolicky, v roli oddávajícího. Pod tvým patronátem se přímo v divadle vzali herci Bára a Tomáš Hron Vovsíkovi. Co bys k tomu řekl?
Oddával jsem je opravdu jen symbolicky. Na oficiálního úředního oddávajícího jsem to ještě nedotáhl a ani to nemám v úmyslu. Jak jsem s nadsázkou říkal ve svatebním proslovu: „Když jste spolu začali chodit, byl jsem jako šéf pod obrovským tlakem, abyste byli obsazováni spolu. Tak doufám, že za mnou nezačnete chodit a já nebudu opět pod obrovským tlakem, abyste spolu hrát nemuseli.“ A tím je řečeno vše. Ať jsou spolu a mají se Tom s Bárou stále rádi.

„Normální lidé“ dělí své roky podle kalendáře – od ledna do prosince, nebo možná i jinak. My divadelníci máme svůj život rozdělený na sezony, podobně jako v hokeji. Přesto vnímáme, že se nám blíží konec toho kalendářního roku. Co bys popřál lidem, kolegům, divákům…?
Všem lidem bych nejvíc popřál, aby měli větší nadhled a nebrali se zas tak vážně. Já se samozřejmě také snažím být profesionální, ale taky si umím udělat legraci sám ze sebe. Přes všechny politické aféry, krize a komplikace si myslím, že se tu máme velmi dobře. Měli bychom si toho začít víc vážit a nechodit pořád s nasraným (pardon, napiš tam opravdu nasraným) obličejem. Přeju všem, aby byli veselejší a uměli se zasmát také sami sobě. I když po výsledcích voleb ve mně obava o naši budoucnost roste.

Kristýna Čepková

Foto: Tomáš Glasberger

slanskymuzikant