Trumpetista superstar Václav Týfa hlásí konec kariéry!

Ve své době patřil k uznávaným světovým trumpetistům. S legendárním kolegou Laco Déczim byli rivalové i přátelé. Hrával s Vlachem, Vobrubou, Zahradníkem, u Gotta a naposledy v Golemu s Petrou Janů. V minulém století jsme ho mohli vídat či slýchat při sólech v Československém rozhlase nebo v televizi. Jeho trubka zní dodnes z mnoha českých filmů. Tváří týdne je kladenský rodák Václav Týfa, který 4. března oslaví 75. narozeniny!

Zahrajete nám?
Už nehraju (usměje se). V létě to budou dva roky, co jsem hrál naposledy se skupinou Golem Petry Janů. Do toho si nechávám dělat nové zuby, takže ani kdybych chtěl, jako že nechci, hrát bych stejně nemohl. A když necvičíte denně, ochabnou vám svaly a jste v háji. Trubka je bestie. Jak na ni dva dny nesáhnete, máte hned problémy. Na druhou stranu jsem konec hraní u Petry Janů, která se rozhodla obměnit kapelu, uvítal. Na trubku hraju od svých šestnácti let, předtím jsem se učil hrát na housle a muzicírování mám tak akorát. Zabalil jsem to v té době i v Hudebním divadle Karlín. Nástroj jsem doma uklidil do kufříku a tou svou jednou zdravou nohou to celé kopnul pod postel (vytahuje odtud zaprášený kufřík). 

Vám hraní nechybí?
Ne, opravdu ne. Třeba bude, já nevím (krčí rameny). Spíš teď muziku poslouchám. Kamarádi mně furt něco posílají. Jsem odkojený swingovými bigbandy, měl jsem rád, co jsme hráli s Golemem. 

Kdy jste dostal první angažmá jako trumpetista?
V šestnácti jsem s tím začal. Byl jsem samouk a na konzervatoři po prvním ročníku zjistili, že bych mohl být lepším trumpetistou než houslistou. Zkoušky na dechy jsem udělal a při studiích jsem zaskakoval na Libereckých výstavních trzích, kde si mě všimli kluci z orchestru Karla Vlacha. Tak jsem v devatenácti začal s trubkou u Vlacha. Ovšem největší školu na trumpetu jsem dostal doma v Kladně od Bóry Kříže. U něj jsem si zahrál úplně všechno, co s trumpetou hrát lze. Nejvíc jsme hráli v Domě oddechu, někdy jsem si zahrál i v Lidovém domě. 

Do podvědomí veřejnosti jste se nejvíc dostal v sedmdesátých letech, kdy vás byla „plná“ televize. To pro vás byla nejlepší doba vaší kariéry?
Asi ano. Tedy tím pro mě jako trumpetistu krásná doba mé kariéry začala. Já jsem totiž v sedmdesátém přijal nabídku jít hrát ke Karlu Gottovi, a to se neodmítalo (usmívá se). S ním jsem nejenže sjezdil svět, ale otevřely se mi dveře v rozhlase i v televizi, takže jsem prakticky trumpetu od pusy nesundal. V rozhlase mě angažoval do orchestru Josef Vobruba. Hráli jsme taneční i jazzovou muziku. To bylo pro mě nejhojnější období. Z té doby mám jedinou sólovou desku. Byla ojedinělá, protože to nikdo jiný nenatočil. Je na ní například jedenáct trumpet, které jsem sám vrstvil na sebe, aby to nějak znělo. 

V druhé polovině minulého století se v souvislosti s hrou na trumpetu nejvíc hovořilo o vás a Lacovi Déczim. Vycházeli jste spolu?
Chvíli jsme společně hráli u Vlacha a samozřejmě jsme byli konkurenty. On zpočátku hrával lidovky, já byl jazzovější. Časem odešel, ale když jsme se potkávali, měli jsme si vždycky co říct, byli jsme kamarádi. Mrzí mě, že když loni hrál na Dvorkách v Podprůhonu, neměl jsem čas se s ním to odpoledne potkat. 

On měl světovou kariéru v Americe, kam se za totalitního režimu emigrací dostal do různých klubů. Proč jste jako on neutekl za lepším?
Neměl jsem ty jeho velký nápady. A navíc, práce jsem doma měl hodně, jezdil jsem po světě, takže mě ani emigrace moc nelákala.

Kdybyste mohl, udělal byste něco jinak?
Řeknu vám, že ne. Když se ohlédnu, byl jsem všude, kde jsem hrál, spokojený. 

Jak oslavíte narozeniny?
V kruhu rodinném. Větší oslavu jsem naposledy udělal, když mně bylo sedmdesát. V pětasedmdesáti není co slavit. Půjdeme někam na oběd. Tím oslavu ukončím. Neslavím, nehraju, ale jsem spokojený (usmívá se). 

Jan Murárik

tyfavaclav

Václav naštěstí stihl natočit sólovou desku

tyfavytahl

Vytáhl jsem ji jen kvůli vám...

 


Počasí Kladno

Předpověď počasí