Zuzana Mixová: „Babička je naše společná věc!“

Se Zuzanou Mixovou jsme se sešly v Divadelní Kavárně mezi generálkou Babičky a její proměnou v přitažlivou a zoufalou Georgie Bukatinskou, která má trápení s manželem v muzikálové komedii DONAHA!. Škála jejích rolí je skutečně pestrá, což svědčí o Zuzanině výjimečné proměnlivosti a nadhledu.

Mám štěstí být už přes dva roky Zuzčinou kolegyní, proto místo plánovaného rozhovoru vznikl spíše takový neformální dialog a já si tedy dovolím ponechat v jeho přepisu tykání, kterého si vážím.

Letos je to čtyřicet let, co jsi nastoupila do kladenského angažmá. Jakou rolí jsi začínala?
Do angažmá jsem vstoupila rolí Káči v Hrátkách s čertem. Ještě předtím jsem se ale seznámila s místními bardy, když jsem tu hostovala v Maryše. Tehdy se mi naskytla příležitost doplnit si rejstřík rolí v Disku, s nímž jsem nebyla úplně spokojená, a absolvovat DAMU rolí tady v Kladně, v tehdejším Divadle Jaroslava Průchy. Vlastně to zprostředkoval můj tatínek, který se náhodou setkal s režisérem Špidlou, slovo dalo slovo a on mi tu roli nabídl. Maryša – kdo by po ní neskočil. Pak jsem o ní taky psala diplomku. No a později mi nabídli, že mě vezmou na tzv. stipendium, později do stálého angažmá. Měla jsem štěstí, dostávala jsem tehdy roli za rolí a samé velké úkoly, což je pro mladou herečku výhra. Vzpomínám také na inscenaci Apartmá v hotelu Plaza, kde jsem hrála postavu, kterou bude teď hrát Anežka Rusevová.

O zdejší činohře se někdy říká, že je „přestupní stanicí“ do pražských divadel. Jak to vnímáš ty?
Kladnem prošla kvanta herců, mnozí z nich jsou dnes velmi slavní. To byly vždycky takové vlny odchodů do Prahy. A mě to pokaždé nějak minulo. Buď proto, že jsem byla zrovna těhotná nebo na mateřské nebo přišla Sametová revoluce a tak podobně. Tak jsem tady zůstala přes všechny změny názvů divadla i ředitelů až dodnes. Musím říct, že to hrozně rychle uteklo. Čtyřicet let – to je strašné. (směje se) Jsem už takový divadelní inventář!

Vedení divadla ti k výročí nadělilo roli Babičky Boženy Němcové. Jaká byla tvoje první reakce, když ses o tom dozvěděla?
To byla legrace. Ptala jsem se dramaturgyně Aničky Smrčkové, jestli si myslí, že bych mohla mít po prázdninách volný turnus, že bych klidně nezkoušela… A Anička se zatvářila tak, že jsem z toho vyčetla nejen, že budu v Babičce obsazená, ale zřejmě „neslezu z jeviště“. Moje první reakce byla: „To si dělají srandu?!“ Pocity jsem měla velmi smíšené, převládla vyděšenost. Přišlo mi, že se na tu roli nehodím. Lidé mají o ní velmi přesnou představu. Pak jsem ale pochopila, že to není úplně pravda, nebo že ta představa není na překážku. Nakonec jsem za tu roli moc ráda. Musím se smířit s tím, že Maryšu už si nezahraju (směje se). Navíc mě to nemůže ani urazit, protože už sama jsem babičkou. Mám, stejně jako v naší inscenaci, tři vnoučata a s podobným věkovým rozestupem.

Musím doplnit, že když člověk dělá Hamleta, měl by mít v souboru Hamleta. A v případě podobně ikonické Babičky to platí zrovna tak. Jak vnímáš tuto inscenaci ze svého pohledu, tedy zevnitř?
Pár dní před premiérou se nedá a nesmí hodnotit. Ale baví mě to. Musím říct, že hlavně díky všem, ale úplně všem lidem, kteří na inscenaci spolupracují. Na zkoušení panuje neuvěřitelná atmosféra a energie. Což je asi zásluha režiséra Martina Vokouna a jeho tvůrčího týmu. Tu inscenaci jsme, myslím, všichni vzali za svou a tzv. s tím příběhem jdeme. Je to naše společná věc. Nikdo nezůstává herecky pozadu, nikdo neohrnuje nos. Také musím říct, že se mi líbí dramatizace Františka Pavlíčka. Je fakt dobrá! Není zdlouhavá, naopak textově úsporná a přitom je přesná a nadčasová. Taky se mi líbí, že hra akcentuje osudy ženských postav v knize.

Proč si myslíš, že je Babička důležitá?
Nemám moc ráda, když tvůrci a herci dávají divákům návod, co by si měli z představení odnést. Nicméně bych ráda zmínila, co objevujeme při zkoušení. Kolik pravdy se v Babičce skrývá. Svět se sice od té doby hodně změnil… I babičky se mění! Babičce Boženy Němcové bylo při příjezdu na Staré bělidlo pětapadesát let. Co já jsem v tom věku dělala a jaké role jsem hrála! V každém případě chci říct, že by bylo hezké, kdyby se diváci u Babičky na chvilku zastavili a třeba taky ocenili starší lidi, tedy babičky a dědečky svých dětí.

Jak jsi to měla s rodiči, když ses stala maminkou?
Tak třeba, když byl můj syn Ondra malý a my jsme jeli s divadlem na zájezd nebo hráli v Mladé Boleslavi, odložili jsme ho na Vinohrady k babičce a dědovi. Děda zajišťoval kulturní program a babička vařila. Když jsou prarodiče dva a jsou spolu, je to lepší. Když hlídám Ondrovy děti já, kolikrát nevím, co dřív. Musím ale říct, že se zapojil už i dědeček. (směje se)

Babičku zná každý. Ale ne každý ji četl pořádně a celou nebo si ji dobře pamatuje. Jak jsi na tom?
Přiznám se, že jsem ji nikdy nedočetla do konce. Jako malou mě to nebavilo. Až teď, poslední tři měsíce, v ní ležím a začala jsem tam objevovat zajímavé věci. Ona ta moudra, která Babička trousí po údolí, nejsou jen úsměvná. Jsou opravdu opodstatněná a platí stejně dnes jako za časů Boženy Němcové. Líbí se mi třeba věta: „Dnes nejsou lidé horší. Pokud je nezkazí bezbožnost a bída.“ Což zrovna teď před volbami teda hodně vylézá na povrch… Nebo: „Lásce se neubráníš. A co by taky člověk na tom světě měl, kdyby jí nebylo.“ Nejde ale jen o lásku mileneckou. Příběh Babičky je plný všech jejích podob. Bylo by hezké, kdyby si pro ni lidé přišli do divadla. Vždyť ten život je tak krátký, tak proč ho promrhat nějakým brbláním a nadáváním.

Co se ti vybaví, když se řekne vlastenectví?
Zrovna o tom poslední dobou hodně přemýšlím. Mám pocit, že jsme vlastenci, když vyhrajeme v hokeji. To se opijeme, je veselo, ale jakmile je po všem, už se zase hádáme, pereme, troubíme na sebe na křižovatkách a tak dále. Co ten pojem skutečně znamená, to už nevíme. My Češi se nemáme moc rádi. Měli bychom na sebe být hodnější.

Zmiňovala jsi inscenaci komedie Neila Simona Apartmá v hotelu Plaza, ve které jsi hrála před lety. Po Babičce tě právě tento titul čeká znovu, jen role bude tentokrát jiná. Těšíš se?
Těším se moc! S režisérkou Věrou Herajtovou jsme teď naposledy zkoušeli Oskara a růžovou paní a máme to s Mílou Tichým moc rádi. Jsem zvědavá na Věřino pojetí a mám radost, že nás obsadili do manželské dvojice s Mirkem Večerkou. Myslím, že to bude prima. Ta práce ve dvou (Pozn.: hra je rozdělena do tří povídek vždy pro jeden pár) je vždycky trochu jiná. A s Mírou jsme spolu dlouho nehráli.

Dovolila bych si tě opravit. Kouzelný pár, byť trochu v druhém plánu, vytváříte ve skvělé inscenaci Neúp!ní. To je vlastně takový prequel k povídce v Apartmá!
(směje se) Jasně! Ona začne najednou mluvit a on slyšet a pak spolu pojedou na svatební cestu po letech, jo?

Poslední otázka. Jak se ti zkouší a hraje s Barborou Hron Vovsíkovou? Jaké to je, mít takovou Barunku?
Dobře. A nejen proto, že mám doma také jednu Barunku, ale ta už je trochu odrostlejší, než Babiččina vnučka. Barča Hron Vovsíková je úžasná. Má velikou výhodu v tom, jak působí křehounce a mladě, přitom je v ní taková energie, divokost. Jsem na ni moc zvědavá třeba za deset, dvacet let. Moc mě baví.

Kristýna Čepková
Foto: Tomáš Glasberger

babickavylet