Iveta Arnaudovová napovídá i na lusknutí

Snad žádné divadlo se bez nich neobejde. Bez nápovědy a inspicienta. První mnohdy zachraňuje plynulost inscenací, druhý upozorňuje herce, že je třeba nastoupit na scénu, nebo být v divadle v určitý čas. V Městském divadle Kladno obě činnosti bezmála sedmnáct let vykonává Kladeňačka Iveta Arnaudovová (55), naše Tvář týdne. 

Jak jste v divadle začínala?
Jako nápověda. Ale v divadle nejsem jediná (usmívá se). K nápovědě v kladenském divadle jsem se dostala přes inzerát. Před těmi sedmnácti roky vyšla v inzertních novinách výzva, že se uvolnila právě tahle profese. Zaujalo mě to i proto, že jsem vystudovala čimelickou střední filmovou školu. Po ní jsem pracovala v České televizi. Po mateřské jsem přešla do pojišťovnictví do doby, než se objevil ten inzerát. Táhlo mě to mezi herce a do umění vůbec (usmívá se). Prošla jsem úspěšně pohovorem, zaučila jsem se a už jsem napovídala. Premiéru jsme měla ve hře, kde se hodně zpívalo a já se hrozně styděla. Kuňkala jsem a nebylo mě samozřejmě slyšet... Honza Krafka na mě z jeviště div nekřičel, že musím nahlas (směje se). Přidala jsem tedy na hlase a začala jsem se v tom cítit dobře. A když se po nějaké době stal uměleckým šéfem divadla pan Svojtka, nabídl mi k nápovědě ještě místo inspicienta. Nelituji, že jsem na to kývla, protože mě tahle profese taky moc baví. 

Odkud napovídáte a co je zásadní pro nápovědu?
Z takzvaných kapes. Jsou to východy z jeviště, kudy při inscenaci herci většinou odcházejí ze scény. Zásadou je, že nesmíte jenom koukat do textu. Musíte mít nakoukané první věty, které následují, umět je nazpaměť a pozorně sledovat herce, jestli dělá pauzu záměrně, nebo jestli má okno. Aby všechno klapalo, musím s herci absolvovat zkoušky. V nich si z připomínek zapisuji pauzy. Když dojde na nápovědu, buď si herec ke mně dojde, nebo to poznám a zašeptám tak nahlas, aby mě slyšel a divák nic nepoznal. Ale většinou se z toho herci dostanou sami. Stává se výjimečně, že se přeskočí stránka a jede se dál. Když na sebe nevidíme, třeba si luskne, já napovím. Obdivuji je, kolik rolí a s nimi textu jsou schopni si zapamatovat. 

Je pro vás za těch sedmnáct let v Kladně někdo rekordmanem v zapomínání?
Z kladenského souboru nikdo zvlášť v zapomínání nevynikal. V paměti mi utkvěl spíše Luděk Sobota, když v Lampionu hostoval ve Zdravém nemocném (směje se). 

Když nejste nápovědou, staráte se o herce z pozice inspicienta. Co všechno tahle role v kladenském divadle obnáší?
Musím se například postarat, aby scéna byla v pořádku, zkontrolovat rekvizity, garderobiéru, zdali jsou všichni v zákulisí inscenace přítomní, zvukaře, světla, hodinu před začátkem představení zkontroluji herce. Třicet minut před začátkem jim nahlásím, že mají ještě půl hodiny. Pak je volám na scénu, dávám povel zvukaři, aby spustil gong pro diváky. Do kapsy si vezmu mikrofon, kterým při nápovědě volám herce, který má přijít. Samozřejmě, jako naschvál se mi už stalo, že zrovna, když jsem volala herce, tak na scéně někdo zapomněl text... Stalo se kdysi, že herečka zapomněla, že má ještě jednou přijít na scénu a šla telefonovat před divadlo. Marně jsem ji volala. Tak jsem po nějaké chvíli všechno odložila a běžela jsem ji hledat. Naštěstí jsem ji za chvíli před divadlem našla a všechno se stihlo dohrát, aniž by divák poznal, že herec na scéně musel improvizovat. Byly to nejdelší dvě minuty v mé kariéře nápovědy (směje se). 

V jedné hře vás diváci mohou vidět dokonce na jevišti. V Babičce hrajete jednu z vedlejších postav. Je to vaše herecká premiéra?
O herectví se nedá mluvit. Poprvé jsem se na jevišti objevila za režiséra Tomáše Svobody. Nic jsem neříkala a nemluvím ani v Babičce. Ale ohromně mě baví v ní tancovat spolu s davem, za tu příležitost jsem ráda. A aspoň mi nikdo nemusí napovídat. 

Jan Murárik

Foto: autor a Tomáš Glasberger

napovprihre

Při hře nesmí jen koukat do textu

napovvbabice

Iveta v Babičce (třetí zleva)

napovvkapse

Iveta v tzv. kapse. Takhle ji divák nikdy neuvidí...

 

 

 

 


Počasí Kladno

Předpověď počasí