Jirka a Janík Dlouzí přišli do Městského divadla Kladno (MDK) v sezoně 2016/17. Dnes dvanáctiletí, po rodičích vzácně talentovaní školáci, sbírají díky svému hostování v MDK herecké zkušenosti závodní rychlostí. 

Alternují se ve dvou inscenacích a teď se Janík k Jirkovi přidá i v té třetí, v úspěšném muzikálu DONAHA!. V něm nahradí už dospívajícího Ondřeje Štáfka, který z role malinko vyrostl. Nový Nathan Lukowski má premiéru 13. ledna. A oba také v Kladně chodí do školy. (Vzhledem k věku a také přátelským vztahům mezi mladými herci a autorkou rozhovoru jsme zůstali u tykání.)

 

Jak se máte, kluci?
Jan: Mám se dobře, protože dělám hodně věcí, které mě baví, na příklad hraju na saxofon a hodně sportuju.
Jiří: Dobře.

Do které kladenské školy chodíte?
Jan: Chodíme do úžasné Montessori školy, kde se neznámkuje ani nesedí v lavicích. 
Jiří: Je to tak trochu jiná škola, bez známek. Máme možnost dělat si svou vlastní práci. Není to tak, že všichni najednou dělají jeden předmět, třeba češtinu, ale každý může pracovat, na čem zrovna potřebuje. 

Jaké to je mít dvojče?
Jiří: Na jednu stranu je to velká konkurence, na tu druhou je dobrý mít vedle sebe někoho, kdo tě podrží a může ti i poradit.
Jan: Je to prima mít stejně starého bráchu! Většinou si rozumíme, ale někdy je to mezi námi divoké.

Vnímáte mezi sebou navzájem rozdíly?
Jan: Já rozdíly nepoznám, to musí posoudit někdo jiný.
Jiří: Každý umí trochu něco jiného. Ale myslím, že si umíme taky navzájem poradit.

Jak jste se dostali do kladenského divadla?
Jan: Začalo to tím, že jsme šli oba na konkurz na roli v DONAHA!, na kterém byl vybrán Jirka. Po čase vybrali i mě do hry Mnoho povyku pro nic, kde se střídáme, stejně jako v Babičce. Teď to tak bude i v DONAHA!.
Jiří: Mamka nám řekla, že je v divadle konkurz, tak jsme si to chtěli vyzkoušet. Vybrali mě a ještě jednoho spolužáka, Ondru Štáfka. Potom jsme dostali zprávu, že bychom mohli hrát v dalším představení – v Mnoho povyku pro nic, už oba, a to samé s Babičkou.

Hrajete v různých žánrech. Vnímáte mezi nimi rozdíl i v herectví?
Jiří: Komedie mě baví, protože, když něco zkazím, tak se to ztratí. Ty ostatní jsou těžší, protože je to citlivé, ale taky mě to baví.
Jan: Rozdíly vnímám, protože každá hra je jiná, ale ve všech hraji rád, protože mě hraní prostě baví.

Jak vycházíte se staršími kolegy a kolegyněmi?
Jan: Výborně, protože nám pomáhají, jsou na nás hodní a je s nimi legrace.
Jiří: Dobře. Podle mě nás hned vzali mezi sebe.

Co děláte raději - zkoušíte, nebo hrajete reprízy?
Jan: Zkouším rád, ale baví mě hlavně hrát před diváky.
Jiří: Baví mě to všechno, ale upřímně – já preferuju spíš zkoušení.

Všimla jsem si, že při zkouškách občas propašujete do inscenace nějaký vlastní nápad. Musíte nad tím přemýšlet nebo to přichází samo?
Jan: Přichází to samo, prostě to vyplyne ze situace.
Jiří: Většinou musím přemýšlet, ale někdy to není tak těžké. 

Co říkají vaši kamarádi a spolužáci na vaše účinkování v divadle?
Jiří: Většinou blahopřejí k úspěchu, ale jinak mě berou úplně normálně.
Jan: Paní učitelka mě podporuje, spolužáci fandí, ale občas si ze mě dělají legraci.

A co vaše rodina, která je z velké části tvořena herci. Podporují vás mamka a strejda?
Jan: Celá naše rodina nám pomáhá, chodí se na nás dívat a říkají, že z nás mají radost. Strejda mě ještě neviděl, protože má málo času. 
Jiří: Samozřejmě. Podporuje nás mamka, strejda, ale i babička s dědou nebo mamčin přítel. 

Jak vidíte případnou hereckou kariéru do budoucna? Už víte, jestli byste se chtěli věnovat divadlu nebo filmu profesionálně?
Jan: Chtěl bych být hercem. Rád bych hrál v nějakém americkém dobrodružném filmu.
Jiří: Mě osobně to baví. V žádném filmu jsem ještě nehrál, ale divadlo je super.

Kristýna Čepková
Foto: Tomáš Glasberger

 

Nejbližší termíny, kdy můžete Janíka a Jirku vidět v kladenském divadle:

13. 1. DONAHA!

14. 1. Mnoho povyku pro nic

16. 1. Babička

12. 2. DONAHA!

26. 2. Babička

jirka

Jirka v inscenaci Babička