V sociálních službách pracuje přes dvacet let. Z toho pátým rokem v kladenském azylovém domě pro ženy. Stará se o jejich zásadní potřeby, aby mohly jednou ve společnosti fungovat bez problémů. Tváří týdne je Darina Černá. 

Podívejme se na azylové domy očima člověka, který o nich nic neví, nezajímá se. Možná by se vás zeptal, zda jsou v Kladně potřeba?
V Kladně je dokonce potřeba více než ten jeden! U nás jsou ženy, které nemají kde bydlet, jsou bez práce, obvykle s dítětem. Kapacita je dlouhodobě naplněná a pořadník žen, které mají o bydlení v azylovém domě zájem, je také dlouhodobě plný.

V době, kdy prožíváme za dlouhé roky nejnižší nezaměstnanost, je s podivem, že jsou bez práce…
Většina matek je na mateřské dovolené. A ty, které nejsou, jsou, bohužel, často nezaměstnatelné. Ženu, která vyšla ze šesté třídy, má několik dětí a v životě nikde nepracovala, i dnes těžko někdo zaměstná. A na ulici jí nechat nemůžete. 

Co je s ženami, které jsou na tom podobně a do azylového domu se kvůli jeho omezené lůžkové kapacitě nedostanou?
Většinou je zachytí jejich rodina, příbuzní, nebo jí podá pomocnou ruku někdo z jejích známých, kamarádů. Ty, které žijí v azylovém domě, jsou na tom opravdu nejhůř. Nemají na nájem ani na ubytovnu a ani rodinu, která by jim pomohla.

Po roce jim ze zákona pobyt v domě končí. Kam jdou potom?
Do jiného azylového domu v jiném městě, kde se také právě uvolnilo lůžko. To zákon umožňuje a za další rok se opět můžou vrátit k nám do Kladna. U nás v republice totiž funguje azylová turistika – spousta lidí žije v azylových domech dlouhodobě, nemají šanci na jiné bydlení. Chybí u nás sociální bydlení.

Co by problém těchto lidí pomohlo řešit?
Podle mého názoru by tito lidé měli mít možnost přístupného sociálního bydlení zřizovaného městy. Po azylovém domě by mohl být jako druhý stupeň sociální byt pod dohledem sociálních pracovníků. Sociální bydlení se řeší přes dvacet let a není k jeho vzniku asi vůle. Není to téma, kterým si získáte voliče.

Je azylový dům v Kladně něčím zvláštní?
Myslím, že je běžný jako každý jiný. Všech dvanáct pokojů je obsazených. Obvykle s dvanácti matkami je v domě dvacet pět až třicet jejich dětí. Dodržují povinnosti, které plynou z domácího řádu – úklid pokoje a společných prostorů, vaření, noční klid, musejí odvést své dítě do školy, pokud je školou povinné. Matky mají povinné skupinové terapie. Jezdí na výlety, doučujeme děti. Hledání práce povinné není, ale snažíme se matky vést k tomu, aby si hledaly alespoň brigády. Složení obyvatelek je různé, v současnosti je u nás méně Romek. 

Jaký je v domě základní řád?
Matky mají určité povinnosti, ale nejedná se o nic drastického. Zásadní je, aby byl v domě klid, aby se matky nehádaly mezi sebou, aby se dostatečně staraly o své děti. Někdy je pro maminky problém dětem připravovat pravidelně jídlo a postarat se o jejich hygienu. Všichni se snažíme, aby byly matky po odchodu schopny žít samostatně a pokud možno nebyly závislé na pomoci ostatních.
Návštěvy mohou přijít od dvanácti do čtyř hodin odpoledne. Matky mohou odcházet kdykoli, mohou přespávat mimo dům, je ale potřeba odchody vždy hlásit, a to z organizačních důvodů. 

Kdo dům financuje?
Jsme příspěvková organizace, kterou financuje město a kraj. 

Dá se z této práce zaplatit nájem?
(usmívá se) Nájem ano, ale k moři na dovolenou se nejede… Pořád jste na telefonu, soboty, neděle. Tuhle práci musíte mít rádi, dělat ji srdcem. 

Co je pro vás největší srdeční záležitostí v domě?
Budoucnost těch dětí, které tam se svými matkami musejí vyrůstat. 

-red-

Foto: Karel Pazderka