Patří k nejlepším dálkovým běžcům na světě, což mimochodem v minulých dnech potvrdil vítězstvím v závodě na sto mil (162 km) v Německu. S hrdostí obyvatele kladenského okresu musím připomenout, že Milan Šumný (48) vybíhá často trénovat z Buštěhradu, kde s rodinou žijí.
Běželi jste okruh?
Ne, ne (usmívá se) běželi jsme z bodu A do bodu B, z jednoho hradu do druhého a v každém jsme předávali poselství. Probíhá se přitom různými městy. Když jsem doběhl, tak mne, jako všechny ostatní běžce, pasovali na rytíře. Byla to super zábava.
Absolvoval jste závod sám?
Měli jsme možnost doprovodu na kole, tak jsem s sebou vzal dva kamarády. Jeden jel podél mne a podporoval mě, druhý jel v autě a připravoval mi občerstvení.
Podle výsledkové listiny jste trasu uběhl za čtrnáct hodin a jednačtyřicet minut. Byl jste hned poté zdravotně v pohodě?
Relativně byl (směje se). Dlouhé trasy běhám už dlouho, dvanáct let, takže mám dobrou regeneraci. Druhý den odpoledne jsem se šel vyklusat. Je to i tím, že běhám rozumně a nepřetěžuji tělo. Navíc jsem pod pravidelným lékařským dohledem.
Kolikátou stou míli máte za sebou?
Nevzpomínám si přesně, čtvrtou nebo pátou... Běhám i stokilometrové závody nebo čtyřiadvacítky, ale začínám se více zaměřovat na ještě delší tratě. Je to z toho důvodu, že v mém věku už stokilometrovou trať nedokážu zaběhnout rychlostí, která by konkurovala těm opravdu nejrychlejším. Ti sto kilometrů svým způsobem prosprintují. Mají po celou dobu závodu třeba průměr pod čtyři minuty na kilometr! Něco málo přes šest hodin je světový rekord v běhu na sto kilometrů... Na závody, jako je sto mil, je potřeba mít jinak natrénováno a mít to i jinak v hlavě.
Co se děje ve druhé stovce?
Začíná to být zajímavé. Jednak už nemůžete běžet tak rychle, a taky musíte myslet na to, že po stovce nemůžete konzumovat jen gely, ale je dobré si dát například rýži, brambor, polévku. Na dlouhých tratích máte i čas si tohle jídlo dát.
Jakou nejdelší trasu jste uběhl?
Dvě stě padesát tři kilometry za čtyřiadvacet hodin. Je to můj osobní rekord.
Měl jste při něm pocit, že můžete ještě zrychlit?
Vždycky mám pocit, že šlo něco zlepšit a proto vlastně stále běhám (směje se). Hledám limity a jdu dál a dál.
Chcete zrychlit nebo uběhnout ještě delší vzdálenosti?
Uběhnout dál. Chci se posunout ve čtyřiadvacítce, chci si někdy vyzkoušet závod na osmačtyřicet hodin a mám v hlavě závod, který se běží z Atén do Sparty a zpátky - čtyři sta devadesát kilometrů.
Zrají ultra běžci s přibývajícím věkem?
Podle mne zrají. Já se považuji za mladého běžce. Věřím, že čím bud starší tím budu postupně ztrácet na rychlosti, ale zároveň získávat na vytrvalosti. V té se pořád může zlepšovat. Potenciál na to mám.
Trénujete pod speciálním dohledem?
Připravuji se pod dohledem Miloše Škorpila, což je guru veškerého běhání a ultramaratónská legenda České republiky. Další člověk, s kterým spolupracuji, je lékař Tomáš Soukup. Ten mi pomáhá s tréninkem a nutriční přípravu na příští ultra závod.
Běžci po absolvování dlouhých tras mají občas rozedřenou kůži a dosti puchýřů. Jak jste na tom vy?
Musíte se věnovat prevenci. Já si mažu nohy týden dopředu, abych měl jemnou kůži. A osvědčily se mi prstové ponožky. Ty skvěle eliminují puchýře a další nepříjemné následky dlouhého běhu, na druhou stranu nic úplně vzniku puchýře nezabrání. Chvíli bolí, pak praskne a zase vás začne bolet něco jiného... Ultra běh je také o tom, překonávat bolest a neřešit ji.
Máte pocit, že jste zdravý člověk?
Te nejzdravější. Líp jsem se nikdy necítil.
Máte poct, že makáte jako profesionál, byť chodíte do práce?
Nemám, ale k tomuto sportu jako profesionál přistupuji.
Je to drahý sport?
Je. Mám štěstí, že mne podporuje firma, pro kterou pracuji. Vědí, že to mám jako mentální odpočinek, tak mne podporují (usmívá se). Závody jsou drahé a my, jako běžci za umístění žádné prize money nebereme. Musíte zaplatit startovné, musíte s do místa konání závodu dopravit za své, musíte se sami postarat o svůj doprovod, aby se poté mohl starat on o vás. Všechno táhneme ze svého a z toho, co si seženeme.
Na jaký závod se chystáte nyní?
Jsem v přípravě na nejtěžší ultra maratón na světě. Start je sedmého července v americkém Death Valey, v místě, které je osmdesát šest metrů pod hladinou moře a cíl bude ve výšce dva a půl kilometru, s převýšením čtyři a půl kilometru a teplotou vzduchu padesát nad nulou. Celkem uběhnu dvě stě sedmnáct kilometrů. Na start se postaví pouze výběr sta lidí z celého světa.
Kde si zvykáte na horko či vysokohorské prostředí?
Aktuálně chodím do sauny vytopené až na osmdesát stupňů. Bývám v ní od třiceti do šedesáti minut. Mám s sebou tašku s ledem i pitím a nevycházím ven. Kvůli tomu převýšení jezdím do Liberce a běhám dvakrát za sebou z centra města necelých jedenáct kilometrů na Ještěd a zpátky. Nastoupám přitom čtrnáct set metrů.
Koncem července se na Kladně běží každý rok čtyřiadvacítka. Loni jste ji vyhrál. Budete obhajovat?
Na téhle čtyřiadvacítce mě uvidíte, ale jen jako diváka (směje se). Nejsem závodní typ a nemusím běžet každou výzvu. Po Americe mne na podzim čeká světový šampionát ve čtyřiadvacítce ve Francii.
Jan Murárik
