Pražská Dukla se nejen zachránila v nejvyšší soutěži, ale také v brzké době oznámí jméno nového trenérského týmu. Jeho součásti by měl údajně být také Dominik Rodinger, bývalý trenér Sokola Hostouň.
Když jste jako hráč ve vrcholovém fotbale končil, měl jste už v úmyslu začít trénovat?
U fotbalu jsem chtěl zůstat i v době, kdy jsem hrál za Zápy třetí ligu. Ale takovým pomyslným „koncem” bylo rozhodnutí majitele klubu, ve kterým jsem byl, že mě nepustí do Teplic, které si mě v 26 letech chtěly vzít zpátky do ligy. Majitel mi řekl, že za mě nemá náhradu a tam jsem cítil, že mi to zlomilo srdce. Takže jsem se vydal jinou cestou. Šel jsem dělat sportovního manažera do Asociace fotbalových hráčů, kde jsem se ukryl v kanceláři a na hřiště se nedostal. Semínko trenéřiny jsem zasel na kempu pro hráče bez angažmá, kde jsem byl 14 dní na hřišti a začal jsem cítit, že se chci vrátit na hřiště a začal studovat trenérské licence. Moje první štace byla na Slivenci, který byl na padáka, a Aleš Majer mi dal šanci. Tam jsem začal jít, jak je to v mém životě dost často, za svým cílem a tím byla liga.
Futsalová kariéra, kterou jste také coby člen realizačního týmu pražské Slavie zkoušel, na uživení nebyla?
O to mi vůbec nešlo. Šlo zase o úplně jiný druh sportu. Majitel byl kamarád, velký slávista. Chtěl něco změnit, a tak jsme se do toho pustili. Nastavili jsme zase úplně jiné standardy, které klukům ze začátku nevoněli. Ale postupem času jsme si získali jejich důvěru, protože viděli brutálně rychle výsledky. No a nakonec z toho byl historický, do teď nejlepší, výsledek, druhé místo za v té době kralující Chrudimi, která nás porazila ve finále myslím 4:2. Byla to hezká etapa, byli jsme blízko (usmívá se).
Kdy jste v sobě poznal, že je kariéra fotbalového trenéra je pro vás to pravé ořechové?
No ty oči mi otevřel kemp pro hráče bez angažmá. Já tam dělal manažera týmu a jako trenéra jsem si vzal Vernera Ličku. Personu. Obrovský člověk s neskutečným přehledem a zkušenostmi. V týmu byli Jarošík, Jeslínek, Kušnír či Střihavka. My vyhráli mistrovství Evropy hráčů bez angažmá, lítali letadly na mezinárodní zápasy, a když se hrál zápas, tak mě Verner musel furt krotit, ať nedávám pokyny na hřiště. Tam mi došlo, že chci být trenér. Že to vidím. Že je tam něco, co ostatní tolik nemají.
Třetiligová Hostouň vás objevila v klubu Tempo Praha, tuším, že v A třídě. Co vás do týmu předsedy Hondla přivedlo?
Hostouň jsem znal, protože právě z kempu šel do Hostouně Tomáš Marek, kterému jsem radil i s podmínkami. Pak Michal Zeman a Adam Boruta si myslím. Takže o Hostouni jsem věděl. První kontakt proběhl nějak o prázdninách. Dokonce si pamatuji, že jsem jel v autě s ženou a malým na chalupu. To bylo takové první seznámení a pak už osobní těsně před startem ligy, než jsem nastoupil na trenérskou lavičku.
Sokoly jste ve třetí lize stabilizoval. Většinou jste hráli v klidných vodách, jednou jste atakovali čelo tabulky, jednou jste bojovali o záchranu soutěže. Kdy to pro vás v Hostouni bylo nejtěžší?
Nejtěžší byl určitě první půlrok, kdy jsme získali tuším 12 či 13 bodů. Tam mě pan Hondl mohl v klidu vyhodit a říct „díky, nepovedlo se to”. Vím, že i někteří starší hráči šli za panem Hondlem s tím, že buď oni nebo já. A předseda mě podržel. Věřím, že viděl jakou energii a práci do toho dáváme. Já tušil, že se musí jen obměnit kádr, přidat na tréninkové intenzitě, přenastavit myšlení a ono se to otočí. Tak se i stalo. Ale upřímně, tato sezona mě stála straně moc vlasů a energie. Nechtěl jsem se loučit sestupem. Jaro nám ale vyšlo skvěle a kluci odvedli fantastickou práci včetně mých trenérských kolegů.
Shrňte svou hostouňskou anabázi do několika vět…
Pět let života. V Hostouni to mám z celého srdce rád. Pan Hondl je jeden z nejlepších lidí, se kterými jsem pracoval. Vždycky dodržel slovo, nechával věcem čas a nedělal unáhlené kroky. To jako trenér uvítáte. Jediná věc mě mrzí, že jsme společně nedokázali položit umělou trávu v areálu nebo nějak zvelebit areál, kabiny. Ale neloučím se úplně, budu nadále klubu pomáhat v jiné roli a třeba se to podaří v budoucnu.
Dostal jste v těch zhruba pěti sezonách ve 3. ČFL vícero nabídek z profesionálního fotbalu?
Před dvěma lety jsem měl jednu ze Slovenské ligy na post asistenta, to jsem cítil, že ještě není ten správný čas a timing. Minulé léto bylo také takové žhavější, ale nic, co bych dokázal v sobě vyhodnotit natolik, že bylo potřeba jít jinam. Cítil jsem, že mám stále klubu co dát a on mně. Teď už ale cítím, že přišla ta správná chvíle. Moc se těším na práci, která nás společně v novém klubu čeká.
Pokud to vyjde na Julisce, jak se o tom v zákulisí mluví, jak na vás slavná Dukla přišla?
Tak bohužel zatím nemohu říkat úplné detaily, ale oslovil mě už na podzim trenér, s kterým půjdu trénovat. Šlo o seznamovací kafe. Půl roku nic a pak se ozval sportovní ředitel klubu, že by se chtěl sejít (usmívá se). Jsem rád, protože cítím, že by to mohlo fungovat. Vždycky jsem si kladl otázku, zda bych mohl být dobrý asistent. Věřím, že budu. Udělám maximum, abych zapadl do ligového klubu, ligového fotbalu a lidé okolo mě si mohli říct, že si vybrali správně. Vím, že jsem určitě nebyl první volba. Ale o to víc chci, aby lidi řekli - jo, to je dobrý, že je tu s námi. Osobně to beru jako nejlepší možný krok. Mám to pět minut pěšky, bydlím v samém srdci místa odkud je ten klub, který můj zesnulý děda miloval z celého srdce. Věřím, že na mě bude hrdý a bude z nebe společně s babičkou sledovat, co si možná ani sami oni nikdy nedokázali představit.
Jan Murárik
Foto: Sokol Hostouň
