Nikdo nehrál v nejvyšší hokejové soutěži za Kladno tak dlouho, jako obránce Jaroslav Vinš. První starty za „Paní Poldi“ si připsal v polovině šedesátých let, poslední kvůli zranění o dvacet let později! S mužstvem zažil pět titulů, k tomu jeden pohár mistrů, dva bronzy a jedno stříbro...
Jaký byl rozdíl mezi prvním titulem v roce sedmdesát pět a v roce osmdesát?
První titul zůstane vždycky první. Netušili jsme, že v osmdesátém bude pro nás poslední. Mysleli jsme si, že ještě nějaký přidáme... Pro mě byl po sportovní stránce významnější ten poslední. Měl jsem už něco v hokeji za sebou, bylo mi třiatřicet a dostal jsem velkou pochvalu za sezonu od trenéra Pospíšila. A to už bylo něco, když Franta chválil (směje se).
Doba titulů vypadá na idylku v týmu.
Nemyslete si, že jsme se nehádali. Mančaft táhli reprezentanti Kaberle, Pospíšil, Novák, Nový. Ti většinou táhli spolu. Naše parta se tvořila kolem Křiváčka a Müllera. Dělali jsme jinou srandu než oni. Když se táhlo na pivo, šla naše parta. Franta Pospíšil nebo Milan Nový s námi většinou nešli.
Jak to, že tak dlouho vydržela výkonnost na absolutní špičce celého týmu?
Asi jsme byli opravdu dobří, dlouho se mezi nás nemohl dostat hráč odjinud než z Kladenska (usmívá se). S Honzou Novotným jsme si k běžnému tréninku přidávali běhy a posilování. Dneska je to běžný.
Upadla by kvalita hokeje, kdybyste také mohli odcházet do zahraničí a tým by se každou sezonu musel výrazně doplňovat?
Nemyslím si, ale to nemůžu s jistotou vědět. V naší době mělo Kladno dva špičkové dorosty, dnes by to byla juniorka. Ty spolu často bojovaly o tituly. Z nich jsme dokázali mužstvo kvalitně doplnit, když bylo třeba. Namátkou k nám z dorostu přišli Dudáček, Kopecký, Eberle, Kameš, Tatíček.
Vnímáte současnost kladenského hokeje jako blýskání na lepší časy?
Nikdo nic neví, nikdo nic neřekne. Skládá se to, tak uvidíme. Podle mne bude vzestup trvat tak dva tři roky.
Jan Murárik
