Stálice kladenské činohry Jana Zenáhlíková je aktuálně uprostřed zkoušení. Na začátku března se představí v jedné z hlavních rolí komedie Klíčovou dírkou. V našem povídání došla ale řeč také na divácky oblíbené inscenace Smrt v růžovém a Na skle malované.

Klíčovou dírkou je absurdní hra plná nekorektního humoru. Podle vašich hlasitých reakcí na první čtené zkoušce je jasné, že máte tento druh komedií ráda. Co vás na nich baví?
Baví mě sofistikovaná sranda. Sama mluvím ve všech barvách, které naše krásná řeč nabízí a velmi si to užívám. V téhle hře neexistuje běžná věta. Vyjadřovací jazyk této komedie je překrásný, i když se těžko učí... A pak má v mých očích ještě jednu přednost: v dnešní „překorektní“ době mě těší, když se najdou komedie, které se nad všechny masky světa povznáší a není jim nic svaté.

Paní Prenticová, kterou hrajete, má podobně jako vy energie na rozdávání. Jak byste ji popsala?
Paní Prenticová žije život, který těžko chápu. Baví mě, ale nechápu ho, protože postrádám její absolutní nadhled nad situací. Na druhou stranu je velice sobecká a tuto vlastnost odmítám snášet, natož pěstovat. V průzkumu její osobnosti jsme teprve na začátku, ale kombinace těchto dvou vlastností spolu s ohromným smyslem pro humor se mi jeví jako nejvýraznější pro hrubou stavbu. Doufám, že ji bude mít divák tak rád jako já.

Stejně jako v komedii Bůh masakru i tentokrát vám hraje manžela Zbigniew Kalina. Jaký je jako herecký partner?
Nikomu nemusím vyprávět o jeho nesporném talentu a lehkosti, s jakou existuje na jevišti. Už od zkoušek je perfektně připravený a co se řekne, platí. Navíc, když se jeden dostane do úzkých, druhý háže provazový žebřík. To už znám. Je to absolutně spolehlivý parťák, se kterým se cítím bezpečně od kávy a dortíku před představením až po „šťastnou cestu“ při loučení před divadlem. Doufám, že se nebude hněvat, když se o něm vyjádřím, jako o kamarádovi. Zbigniew je můj kamarád. Díky za to.

S režisérem Jaroslavem Slánským jste roky skvělí přátelé i herečtí kolegové a v posledních letech pravidelně spolupracujete také v pozicích režisér a herečka. Jaký je Jarda režisér?
Pokud mám hrát příběh postavy tak, aby mu divák uvěřil, potřebuju rozumět každému slovu a vědět proč co dělám. S Jarouškem máme obdobné nároky na práci: tj. vysoké. Oba jsme šprťáci a puntičkáři a pitvači. To je mnohým lidem nepříjemné, ale my dva si, myslím, i v tomhle vyhovujeme. Jsme schopni rozebírat situace na součástky a zpátky. Jaroslav je navíc moudrý člověk s obrovskou fantazií a moc dobře ví, co dovedou herečky… Jeho empatický přístup dokáže zázraky. Nesmírně si ho vážím jako osobnosti i jako hereckého kolegy. A jako režisér má mou absolutní důvěru.

Pojďme ale ještě k dalším rolím. Brzy to bude rok, co záříte jako Édith Piaf ve Smrti v růžovém. Jaký ten rok s francouzskou šansoniérkou byl?
Náš vztah s Édith... Myslím, že jsme se skamarádily. Zní to nabubřele, ale opravdu mám pocit jakéhosi vnitřního souznění. Celý rok mi pomáhá. Až je mi to trapné. Půjčuju si bohatý život Édith Piaf a na ten navlíkám jako na nit svoje emoce a tělo. A začala jsem pít pivo. To už při zkouškách, ale nepustilo mě. Édith prý milovala pivo.

Za svůj výkon jste byla v širší nominaci na Cenu Thálie 2022. Co pro vás tohle ocenění znamená?
Nechtělo se mi tomu věřit. Jsem tou nominací opravdu hluboce poctěna. Hlavně jsem ráda za pozornost směrem k našemu divadlu. Přeju si, aby u nás komise našla výkon, který by sošku z Prahy přivezl. A bohové vědí, že by u nás měla porota z čeho vybírat.

V této sezóně jste se představila také jako Smrt v Na skle malované. Jak na zkoušení muzikálu vzpomínáte?
Obecně mě těší, když nás zkouší co nejvíc ze souboru, takže takzvané „celosouborovky“ jsou pro mě radostí. Každý z nás je schopen zapět slušné sólo nebo ladit v mnohohlase - a to není všude běžné. Na třídenním hudebním soustředění se chvělo moje harmonické já. Roman Říčař se rozhodl, že nás nebude šetřit a myslím si, že se to vyplatilo. Byla jsem na náš soubor pyšná.

Málokdo možná ví, že jste s představitelem Jánošíka (a zároveň autorem hudebního nastudování, pozn. red.) Romanem Říčařem spolužáci z konzervatoře. Jaké to bylo setkání?
Vždycky Romana ráda vidím. Nejen proto, že je s ním sranda a dobře se na něj kouká… Během tohoto setkání mě ale opět překvapilo, jak málo ho znám. Přinesl poctivě zpracované a připravené hudební poklady, nahrál a nazpíval nám každou linku a trpělivě je do nás nasoukal. Chvílemi jsem se cítila jako hrdá ségra.

Hudební žánr vás provází celou vaši kariéru. Co vás na spojení činohry, zpěvu a tance baví nejvíc?
Každá múza nabízí jiný způsob vyjádření a když se spojí, mají větší sílu. Naším úkolem je předat emoce, pocity, city. Někdy jim sluší tichý pohled a jindy „vysoké Cé“. Rozmanitost a pestrost, které nabízí herecká profese mi nedovolí ji přestat milovat.

Proč by diváci měli na Na skle malované přijít?
Je to barevná, laskavá inscenace plná krásné hudby. Nabízí divákům možnost se pobavit, pláknout si a potěšit oko. A milujeme ji. To musí být vidět.
Zdroj a foto: Městské divadlo Kladno