Celostátní program Trenéři ve škole je založen na zapojení proškolených sportovních trenérů do hodin tělesné výchovy na prvním stupni základních škol. Programu Trenéři ve škole se na kladenských základkách daří skvěle. Rozšířil se už na všech 15 škol zřizovaných městem, ale i za jeho hranice. Do Vinařic, kde kladenští trenéři působí prvním rokem, se přijela podívat koordinátorka programu na celostátní úrovni Iveta Pokorná.

Jaké dojmy si z právě zhlédnuté hodiny odnášíte?
Já Jirkovu práci dobře znám, viděla jsem ho už na několika hodinách. Dnes jsme sem přijeli, protože Vinařice jsou nově zapojená škola a zajímalo mě, jak se tady Jirka popasuje s omezeným prostorem malé tělocvičny. A zvládl to výborně. Jeho hodina měla neuvěřitelnou energii a ukázkově se držela všech principů a pravidel. Děti byly nadšené, užily si to a odcházely s úsměvem. Skvěle se zapojila také paní učitelka. To přesně od působení trenérů očekáváme – že z jejich práce budou těžit všichni.

Děti se trenéra Neisse ptaly, jestli už s nimi bude chodit na tělocvik pořád. To asi mluví za vše?
Určitě, Jirka je takový, že se dovede snížit na úroveň dětí, mluvit s nimi jejich jazykem, nebojí se dělat si legraci i sám ze sebe, a tím si děti získává. Přitom ho plně respektují a pozorně ho poslouchají. Je vidět, že s nimi má bohaté zkušenosti. A že ho děti prosí, aby chodil na každý tělocvik? To je největší odměna. Děti jsou plné dojmů. Přijdou domů a budou o panu trenérovi vyprávět rodičům. Co víc si přát?

V souvislosti s programem Trenéři ve škole se často hovoří o přínosu mužského elementu. Je tohle ten případ?
V případě Jirky to je úplně přesná ilustrace toho, jak může mužská přítomnost zafungovat. Ve školství, a zejména na prvním stupni, je převaha žen. Mnohé z učitelek jsou velmi iniciativní, mají spoustu energie a snaží se dětem dávat co nejvíce, ale chlap je prostě chlap. Když přijde do hodiny, automaticky to má jednodušší, protože děti k němu okamžitě mají respekt. Je to dané i tím, že chlap si může dovolit říct a dělat věci, které si žena dovolit nemůže. Respektive když zařve chlap, děti zpozorní a uklidní se, zatímco když zařve žena, mohou ji vnímat jako hysterku a zdaleka to nemá takový efekt. Není to ale jen kázeň, co mužská přítomnost do hodin přináší.

Trenér dnes rozdělil děti na dvě poloviny, s jednou se věnoval řízené aktivitě a druhou nechal, aby si vybrala, co chce dělat. Následně skupiny vystřídal. Proč?
Jeden ze základních principů našeho programu je, že se dětem snažíme v dostatečné míře dávat samostatnost. Je to z toho důvodu, že děti jsou neustále organizované – ve škole, v klubu, na kroužcích. Rodiče je vozí do školy, div jim nezavazují tkaničky. Pořád je mají za zády. A pak si děti kolikrát ani samy neumějí vymyslet nějakou hru a zabavit se. Je to jedna z věcí, které bychom chtěli děti naučit. Aby se samy dokázaly rozhodnout, co chtějí dělat, aby si to dokázaly zorganizovat, odhlasovat. Samostatnost je hrozně důležitá.

Dá se to vnímat jako návrat do doby, kdy si děti samy chodily odpoledne hrát na hřiště?
To je vlastně pointa. Děti jsou často izolované doma, jsou fixované na obrazovky telefonů a tabletů. Ani je nenapadne jít si hrát ven, pokud jim to vůbec rodiče dovolí. Pokud je dokážeme v hodinách inspirovat k tomu, aby si samy zkusily nějakou aktivitu mimo vyučování zorganizovat, je to skvělé.

Jak se z pozice evaluátorky díváte na fungování programu ve městě Kladně?
Program v Kladně díky podpoře města funguje špičkově. Kladno dávám všude za dobrý příklad a fakt, že právě tady jsme dokázali poprvé rozšířit působnost trenérů na celý první stupeň, je za odměnu. Kladno v tomhle určitě jde ostatním městům příkladem. Meta, které jsme dosáhli tady, je naším snem i ve všech ostatních místech, kde působíme.

Program si za více než pět let fungování vybudoval značné renomé. Jak těžké bylo školy a města přesvědčit, aby trenéři dostali šanci?
Na Kladně dostali ze strany města okamžitě zelenou, ale není to tak vždy a všude. Důležitá je komunikace. Když přicházíte zvenčí do prostředí, které se nějakým způsobem chrání, je to naprosto zásadní. Se zřizovateli škol, řediteli a učiteli je potřeba mluvit a neustále vysvětlovat, že do hodin nevstupujeme proto, že si myslíme, že dělají svou práci špatně. Tak to vůbec není. Neexistuje žádné „my a oni“. Trenéři a učitelé v naší představě vytvářejí tým, který má společný cíl: připravovat dětem co nejpestřejší hodiny tělesné výchovy, na které se budou těšit. Dokážeme přinést už zmiňovaný mužský element, ale díky rozmanitosti našich trenérů i širokou nabídku sportovních aktivit. Našim cílem je inspirovat vyučující, ale i trenéry navzájem. V neposlední řadě bych ještě zmínila, že více dospělých v hodině znamená vyšší bezpečnost.

Jaká je podle vás budoucnost programu? Dál než do pátých tříd prvního stupně nemíříte?
To určitě ne, na druhých stupních jsou aprobovaní tělocvikáři, ale ten první je velmi specifický tím, jak široký záběr musí vyučující mít. A my jim chceme pomáhat. Pokud budeme všude působit od prvních po páté třídy, budeme spokojení. Důležitá je systematická práce od nejmladších školních děti, protože v první, druhé, možná třetí třídě jsou ještě velmi tvárné. Můžete s nimi dělat cokoliv, ze všeho mají radost. Právě tady se buduje vztah k tělesné výchově jako předmětu, ale i k pohybu jako součásti zdravého životního stylu. Ve čtvrté a páté třídě už se pomalu o slovo hlásí puberta, od trenéra to vyžaduje jiný přístup, ale pohybově už bývají děti natolik schopné, že s nimi může dělat složitější cvičení, a tím opět hodiny nabírají na hodnotě. Když dokážeme zaujmout děti od prvňáků po páťáky, máme dobře nakročeno k tomu vychovat generaci, která bude sport a pohyb považovat za přirozenou součást života. Z benefitů, které jim to později přinese, bude profitovat celá společnost.

Text a foto: JK