Byl jsem požádán, jestli bych nezkusil sepsat nějaký zážitky z koncertování po Evropě. Jelikož už jezdíme takto mnoho let, tak vůbec nevím, jak toto téma uchopit. Zda čistě technicky popsat, kam jsme přijeli autem a odehráli koncert na aparatury VOX, nebo zda do toho vnášet nějaké vlastní emoce.

Je to stejný, jako kdyby někdo, kdo dělá dvacet let třeba v kanceláři nebo v továrně, měl teď napsat z každého dne nějaký příběh. Vybavuju si, že v roce 1993 jsem pracoval v tiskárně Peroutka v Buštěhradě. Dělal jsem tam tři měsíce a mohl bych o tom možná napsat román. Dodneška si pamatuju, jak jsme se jednou celá směna ožrali jako zvířata v discoclubu Manhattan v kině Oko a nešli na šichtu. Nebo jak jeden takovej velikej tiskař, myslím, že se jmenoval Rohla, kontroloval mašinu jak tiskne, svačil u toho a upadly mu do ní volejovky. Nebo jak tiskař Radek Čáp slavil narození dítěte. Nebo různé sexuální aféry na pracovišti… Tenkrát byli majitelé, bráchové Peroutkové, mladí kluci kolem čtyřicítky a mně bylo dvacet. Dneska je okolo čtyřicítky mně a Honzu Peroutku potkávám tady u nás v Žehrovicích. Je to pán v téměř důchodovém věku a venčí psa. Asi jsem tím chtěl říct, že to dobrodružství a intenzita zážitků a prožitků souvisí s věkem a mě už v mém věku, díky značně rozvinuté senilitě, jen tak něco nepřekvapí. A Honza Peroutka už musí být vzhledem k věku naprosto vyrovnaný člověk, imunní vůči všem negativním silám světa. Tenhle stav nirvány potom zřejmě zmizí okolo devadesátého roku věku a zase vás začne všechno rozrušovat. Jako babičku mojí ženy. Té je devadesát jedna, je v domově důchodců a momentálně ji nejvíc trápí problematika migrantů ve Švermově a přilehlém okolí.

Ale zpátky k našemu víkendu. Vyráželi jsme, jako skoro každý týden, ve čtvrtek večer přes Cvrčovice, Brandýsek, Kamenný Most, Lovosice, Dresden, Hannover, Hamburg, Flensburg do dánského Jellingu. Jestli někdo pěje ódy na německé dálnice, tak by se měl projet po A7 z Hannoveru do Flensburgu. Zlatá D1. Ale po několika zácpách na uzávěrkách v okolí Hamburgu se nám podařilo dorazit v pátek ráno na dánské hranice. Dánové zavedli kvůli výše zmíněné migrační krizi brutální policejní hraniční kontroly. Každého si berou stranou a provedou brutální výslech. Náš bubeník Jiří zkouší, jak vyvinutý smysl pro humor má policistka kontrolující náš minivan VW Crafter. Na otázku, kdo jsme a kam jedeme, odpovídá, že jsme syrská rocková kapela hrající písně Beatles a kombinujeme to se striptýzovou show. Tato odpověď ji naprosto uspokojí a místo pasů jí stačí naše CD, kde jsou naše fotky. Jenom zvukař David se musí prokázat občankou, protože na CD vyfocen není.

Asi třicet kilometrů za hranicemi stavíme na našem oblíbeném Mekáči v Aabenře. Je tam draho jako prase. Naštěstí k jídlu dávají bezedný pohárek, který lze nesčetněkrát doplnit. Po jídle vyrážíme na samotu u města Give, kde spíme pokaždé, když hrajeme v Mytjyllandu. Langelund Appartments jsou apartmány s vlastní kuchyňkou a několika pokoji. Okolo čtvrté hodiny vyrážíme do dvacet kilometrů vzdáleného Jellingu, kde hrajeme v místním kulturním domě Byens Hus. Je to kulturáček pro cca 200 lidí a hrajeme tam už potřetí. Zvukovku máme za chvilinku hotovou a jdeme do šatny na večeři a těšíme se, jak bubeník Jirka bude dneska nadávat na dánský jídlo. Je kuře s bramborem, takže jsme o zábavný výstup ochuzeni.

Koncert začíná okolo osmé a jede to pěkně, hraje se hezky a lidi paří. Okolo desáté dáváme poslední přídavek, podepisujeme pohledy a plakáty, balíme věci a jedeme spát na základnu.

V sobotu ráno vyrážíme do 170 km vzdáleného Nibe v NordJyllandu. Je to nahoře u moře. Skal Pavilon je stará restaurace se sálem v lese za městem a vlastní ji bejvalej basista dánský oldies kapely Bongoes 62´. Ten tam pořádá koncerty pravidelně už třicet let a hráli tam dokonce třeba anglický The Searchers, jejichž hit Needles And Pins u nás proslavil Václav Neckář jako Mýdlového prince. Tenhle koncert je trošku specifickej. Je to, jak my říkáme, concert culinair! Lidi přijdou, mají večeři, napijou se a pak si užijou koncert. Večeři servírovanou formou dánských stolů máme i my. Kytarista Péťa, který si počítá svůj denní kalorický příjem a výdej, okamžitě spočítá, že si může dát sedm kousků lososa. Když je dojí, spustí znovu program na smartpfounu a zjistí, že když zítra bude pít jenom vodu, tak si může dát dalších sedmnáct kousků. Nakonec to skončí tak, že až do čtvrtka musí pít jenom vodu s citrónem a na koncert nastupuje úplně přejedený omega kyselinami z lososího masa.

Začínáme okolo půl deváté a parket se hned plní. Lidé mají upito, takže paří jak zvířata. Je úplně vyprodáno a majitel hospody stojí na kraji pódia a mne si ruce zelené od dánských bankovek. Hrajeme asi hodinu a dáváme přestávku, trošku delší, jak si přeje pořadatel, aby prodal co nejvíce osvěžujících nápojů. Připomínám lidem, aby toho o přestávce vypili co nejvíc, protože čím víc chlastu o přestávce vypijou, tím víc my budeme po přestávce znít a vypadat jako Beatles. Přestávka trvá asi 35 minut. Petr ji stráví na záchodě a většinu vzácných omega kyselin pošle na cestu dánským kanalizačním systémem… Po přestávce nastupujeme znovu na pódium a vidíme, že si diváci vzali mou radu k srdci. U nás v Čechách říkáme, že někdo je ožralej jak Dán. Dánům tento příměr nestačí a říkají ožralej jak Švéd. V publiku je to po přestávce samej Švéd. A všichni tihle Švédové mají zřejmě pocit, že na pódiu hrají praví The Beatles. Většině návštěvníků je okolo šedesátky, ale pařej víc než naše směna tiskařů od Peroutky v roce 1993 v discu Manhattan v Kladně. Let It Be, Hey Jude a Yellow Submarine na konci nemusíme ani zpívat, protože stejně nejsme přes řvoucí Švédy slyšet. Autogramiáda nebere konce, protože většina těch, co si nás nechala podepsat, to hned zapomněla a jdou znovu.

Pak už balíme a vyrážíme směr Kladno, domů to máme necelých 1158 km. Na každého ze čtyř řidičů na palubě vychází cca 290 km. Já jdu řídit kolem šesté ráno u Hannoveru. Kolem osmé u Lepzigu mi přichází SMS od předsedy FC Lodenice, Lády Náprstka, ať se ve 12.45 hod. hlásím na Velké Dobré na hřišti, že hrajeme s Bratronicema. Stíhám to v pohodě, navigace píše, že v 10.42 hod. budu vysazovat zvukaře Davida v Novém Strašecí. Ještě se stačím najíst a rozloučit s rodinou, kdyby to se mnou šlehlo…

Luděk Maulis

Foto: www.beatles.cz