Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

  Neměli bychom zapomínat

Když jsem ve středu vstoupila do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, měla jsem zvláštní pocit. Nevěděla jsem, co mám od besedy se ženou, která přežila hrůzy války, očekávat. Pár takových setkání jsem již sice absolvovala, ale každý životní příběh je úplně jiný a zanechá na člověku odlišnou stopu.
Vyprávění o koncentračních táborech, lidských ztrátách a obrovsky silné lidské vůli je vždy emotivní. A to především tehdy, když celý příběh slyšíte z úst člověka, který to vše opravdu zažil. Je až k neuvěření, kolik bolesti dokáže lidská duše i tělo vydržet, a přesto pokračovat v životě dále, usmívat se a dokonce neztratit ani smysl pro humor. Paní Marta Kottová je toho skvělým příkladem. „Už jako malá jsem hrozně ráda cestovala. A dneska říkám, že Hitler mi to vlastně umožnil,“ řekla hned na úvod.
Ve svém vyprávění se zmínila i o Lidicích, ačkoli z nich sama nepocházela. A právě Lidice si včera připomněli výročí sedmdesáti čtyř let od jejich vyhlazení. Spousta lidí by mohla říct, že je to téměř sto let, takže historie. Já si myslím, že je to vlastně docela nedávno. A také, jak obrovské máme štěstí, že se stále můžeme setkat s těmi, kteří to mají všechno vepsané ve tváři. Není jich již mnoho, nebylo jich mnoho ani po válce. O to víc si jich musíme vážit a také je obdivovat. Už jen za to, že jsou vůbec schopni o válce mluvit a předávat svůj životní příběh dalším lidem. Protože jedině tak nezapomeneme. Nezapomeneme na to, co je člověk schopen udělat člověku. Nezapomeneme na to, jak důležité je držet při sobě, pomáhat si a společně věřit v lepší zítřky. Nezapomeneme na chuť k životu, která umírá až jako úplně poslední. A nezapomeneme na všechny, kteří takové štěstí neměli.