Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

 Díky, táto

Den dětí. Den matek. Hromada dalších svátků a pak dlouho nic. Alespoň tomu tak bylo ještě před pár lety. Pak nastal zlom. A tak se stalo, že se třetí červnovou neděli slaví jeden (ještě ne úplně zaběhlý a oficiální) svátek, který shodou okolností vymyslela jedna vděčná dcera. Udělejte si poznámku, protože jak správně tušíte, Den otců je právě zítra. 

Už jednou jsem tu se značnou nadsázkou mluvila o mužské ublíženosti ohledně svátků. A opravdu jsem byla bytostně přesvědčená, že si Den otců vymyslel nějaký chlap, který zůstal doma na mateřské místo své ženy a jeho denní program spočíval v přebalování a ohřívání Sunaru. Proto, když jsem se o tomto svátku v pátek dozvěděla a rozhodla se mu věnovat pár řádek, vyhledala jsem si nejprve jeho historii. K mému překvapení se za původem neskrýval žádný muž. Svátek vymyslela začátkem dvacátého století jedna Američanka, která chtěla ocenit snahu svého otce, který sám po ovdovění vychoval pět ratolestí. A my ženy, jakkoli feministicky se na svět kolem díváme, musíme uznat, že Den otců je vlastně docela potřeba. 

Proč bychom totiž měli vyjadřovat vděčnost pouze matkám? Jistě, jsou to právě ony, co nás devět měsíců nosily v břiše, krmily, dávaly čisté plenky, odvedly nás poprvé do školky, utěšovaly, když nás něco vylekalo, radily s domácími úkoly. Ale narodili bychom se bez otce? Jistě že ne (pokud stále nevěříte, že děti nosí čáp). A právě otec byl ve většině případů také ten, co se celé dny dřel v práci, abychom k Vánocům dostali vytouženou hračku. Učil nás neplechy, když se máma nedívala, měnil baterky ve svítícím maňáskovi, když jsme se báli tmy, naučil nás jezdit na kole, vozil nás na výlety. Každý z rodičů dává dítěti kousek sebe, kousek něčeho, co nemůže ten druhý nahradit. Proč by si tedy také tátové nezasloužili mít svůj vlastní oficiální svátek? Jasně, každý táta není pohádkový, tedy takový jakého si ho dítě vysní ve své naivní představě. Ale takové výjimky bohužel existují ve všech případech. 

Já takové štěstí mám. A jakkoli jsem kdy nadávala, ve skrytu duše bych přála každému dítěti na světě, aby dostalo v dětství tolik lásky. Protože právě dětství ovlivní celý náš život, ovlivní to, jakými rodiči budeme jednou sami. Jeden hloupý svátek za nás určitě neřekne vůbec nic, ale alespoň nás donutí vzpomenout si na všechny ty chvíle, díky kterým se teď usmíváme. A za takové okamžiky se zkrátka sluší poděkovat.