Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Co není doma, to se nepočítá

Pojďme si nastínit dvě možné situace. Sedíte doma v obývacím pokoji, v ruce svíráte papírek s čísly a pasivně posloucháte moderátorku, jak předčítá výherní kombinaci. A pak vám během okamžiku dojde, že jste to vy, kdo vyhrál deset milionů korun. Nejprve budete asi v šoku, budete vše ještě nejméně třikrát kontrolovat, pak začnete ječet, skákat a ve finále bouchnete šampaňské. A následující týden asi nebudete pít ani nic jiného a mluvit o ničem jiném.

Situace číslo dvě. Sedíte doma v obývacím pokoji, v ruce nic nesvíráte, jen stejně pasivně posloucháte moderátorku, jak s úsměvem říká, že někdo z druhého konce republiky vyhrál deset milionů. „Ten se ale má,“ řeknete si nejspíš buď v duchu či nahlas a nebudete se tím po zbytek večera zabývat. Inu, co není doma, to se prostě nepočítá. 

Ono to ani není nic divného. Divné by spíš bylo, kdyby tomu bylo naopak. Přeci jen však existují situace, kdy by mělo člověka zajímat i to, co se děje o pár kilometrů dál.

Už párkrát jsem tu psala o situaci, se kterou se teď Evropa potýká. A všichni víme, že každý atentát je obrovské neštěstí, nad kterým si novináři mnou ruce. Protože i smutný článek je pořád článek. A čtenost takových článků bývá nejvyšší. Přijde mi však docela zvláštní, že o některých katastrofách bychom se dozvěděli i tehdy, kdybychom žili v jeskyni a novinami si zapalovali oheň. O jiných, neméně podstatných, se dozvídáme spíše náhodou. Proč? Buď se odehrávají na jiném kontinentu (kromě událostí ze Spojených států, samozřejmě) či se stanou v některé méně důležité zemi. 

Stejně tomu bylo i ve středu. Na internetu vyskočilo pár strohých článků o bombovém útoku v Bagdádu. Hned jsem si vzpomněla na obrovskou mediální smršť, když se odehrál atentát v Bruselu, Paříži atd. Noviny byly plné osobních příběhů, emotivních fotografií, celou Evropou se nesl smutek. Co je oproti těmto městům nějaký Bagdád? Co na tom, že se údajně jednalo o nejkrvavější útok v Iráku od roku 2003? Vše se přeci stalo mimo Evropu, daleko za našimi hranicemi, a to nás nemusí zajímat. Tohle ať si rozebírají noviny na východě. A hlavně, co není doma, to se přeci nepočítá.