Bářiny "Liškoviny". Když ulice zaplní Pokémoni

Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Když ulice zaplní Pokémoni

Není to zase tak dávno, co jsem s sebou do školy nosila notýsek plný samolepek a těšila se na každou přestávku, až vyměním nějakého Pokémona za takového, kterého jsem ještě ve sbírce neměla. Sotva se tedy ozvalo zvonění, vyřítili jsme se z lavic a křičeli jeden přes druhého, kdo co chce a kdo co vymění. Jenže každá mánie někdy skončí. A možná také ne…

Před pár týdny Pokémoni zcela pohltili svět. Znovu. Několik let o nich nikdo neslyšel a všichni si mysleli, že už o nich ani nikdy neuslyší. Možná jedině v souvislosti s historií. To jsme se ale spletli. Protože zatímco léta plynula a my rostli a zapomínali slova úvodní znělky, někde pod povrchem se rodilo něco, co mělo ovládnout virtuální svět. A to nepřeháním. Hned pár dnů po spuštění aplikace se ztrojnásobila hodnota akcií vlastnické společnosti, která mimochodem díky Pokémonům vydělává každou minutu čtvrt milionu korun. Došlo také k několikadennímu pádu serveru, jelikož aplikace má už teď (pár týdnů po spuštění) více uživatelů než například Twitter. Rekord sem, rekord tam.

Přitom je to vlastně docela triviální. Chodíte s postavičkou na mapě a chytáte Pokémony. Ty pak různě zlepšujete a trénujete. To je asi tak vše. Jediný a hlavní rozdíl od ostatních her je v tom, že nechodíte pomocí tlačítek na telefonu, ale pěkně po svých vlastních nohách. Což je asi i ta nejpozitivnější věc na celé téhle mánii. Ulice jsou najednou plné lidí, které byste od počítače dostali jen opravdu těžko. Zrovna dnes šel přede mnou na ulici člověk (takový ten klasický herní typ), telefon v ruce, zadumaný. Najednou se uprostřed ulice zastavil, natáhl ruku a za chvíli si vítězoslavně semknul dlaň v pěst. Popošel deset metrů a celá scéna se opakovala. A právě takový člověk najednou ujde během dne i deset kilometrů, ačkoli jeho nejdelší trať předtím byla od počítače k lednici.

Jenže každá mince, jak se říká, má dvě strany. Lidé řídí a v klíně mají telefon se spuštěnou hrou, jiní přebíhají ulici plnou aut, jen aby jim neutekl Pikachu. Já bych na to řekla jediné. Lidé dokáží být blázni v každém odvětví. Nikdy za nic nemůže hra či jakákoli jiná věc. Za všechno může jen náš osobní postoj, to, jací jsme a jak moc dovolíme, aby nás něco dokázalo pohltit. A jestliže nás to pohltí, pak musíme hledat vinu jen sami u sebe.