Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Pánové, zadejte se!

Taneční. Nepostradatelný společenský kurz, který dělá z dívek dámy a z chlapců gentlemany. Já si to své odbyla před sedmi lety a teď se znovu vracím na místo činu. Tentokrát však na balkón, abych sledovala, jak se z mého malého brášky stává opravdový muž. 

„Já tam nejdu. Akorát se budu ztrapňovat. A musim mít tu košili do kalhot? Ježiši, ten motýlek mě hrozně škrtí,“ slyšeli jsme celý den bručet bratra, kdykoli padla jen zmínka o večerních tanečních. Byl zkrátka nervózní a přišlo mu to celé nejspíš jako ztráta času. O to větší, když zjistil, kolikrát si bude muset společenský oblek obléci. Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem poprvé do tanečních nakráčela jako uzlíček nervů s nejhorším možným scénářem. Že zůstanu sedět a budu sledovat všechny ty ladně tančící páry. Nebo že na mě zbyde kluk, který mi bude do pasu. Nebo že mi to prostě a jednoduše nepůjde. Ve finále jsem samozřejmě tanečníka měla, oči jsme měli na stejné úrovni, ale…no řekněme, že na první hodině to nejde prakticky nikomu. 

Jenže ačkoli všichni mluví stále jen a jen o tanci, taneční jsou především o společenském chování. Málokterý kluk na první hodině ví, jak správně nabídnout slečně rámě, jak se jí představit, jak a o čem se s ní bavit, či že ji nemá po tanci nechat stát uprostřed parketu. Mladé dívky se zase spřátelí s podpatky, naučí se zatočit tak akorát, aby lem šatů neodhalil příliš. Začnou chápat, že jsou již skutečně ženy a zjistí, jak se usmát, aby pro ně ten vysoký chlapec přišel znovu. A všechno se to stane tak přirozeně a nenuceně, že se člověk ani nenaděje a zjistí, že neví, kým před první taneční hodinou byl. Jako by se do tanečního parketu zadupaly i poslední známky dětství. 

Minulý týden jsme s rodiči sledovali první pokusy o jive a já poprvé v životě brečela smíchy. Tolik nesourodého pohybu pohromadě jsem nikdy neviděla. A věřím tomu, že to nebylo naposledy, co se mi po tvářích kutálely slzy. Ty další čekají na věneček. Na chvíli, kdy přijde k našemu stolu ten neznámý dospělý muž a na saku se mu bude pohupovat několik bílých kapesníčků. Přijde a bude se usmívat. Jako kdyby zapomněl, jak šíleně se mu do tanečních vlastně nechtělo. 

Však já mu to připomenu!