Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Šaty dělají člověka

„Oblečení je hrozně povrchní věc,“ řekla jednou během přednášky profesorka a o pár měsíců později mi na křtu knihy pochválila v podnapitém stavu lodičky. 

Oblečení - někdo ho miluje a každé ráno sedí zamyšleně před skříní, aby si oblékl přesně to, co od něj bude den vyžadovat. Jiní na sebe hodí to první, co jim padne do oka a vůbec neřeší, zda to k sobě alespoň trochu pasuje. A obojí je v pořádku, protože obojí vychází z nějakého osobního přesvědčení, okruhu zájmů, životního stylu. Ale jedna věc by měla být jasná všem. Nic o člověku nevypovídá tolik, jako to, co má na sobě.

Představte si, že jdete po ulici a najednou vás zastaví člověk v odrbaných kalhotách, zašlém triku a mikině, kterou byste si vzali už jen na trhání plevelu. Na nohou dva žraloky. Určitě si o něm neuděláte tu nejlepší představu a nebudete zrovna nadšeni, že se přišel zeptat na cestu vás. Pak vás zastaví člověk v jednoduchých džínách, svetru a teniskách. Možná se na něj i usmějete a řeknete mu o pár informací víc. Budete z něj mít prostě mnohem lepší pocit. A úplně nakonec se vás na cestu zeptá muž v obleku, lakovkách a taškou na notebook. A vám se v hlavě roztočí kolotoč představ o úspěšném manažerovi, kterému stojí za rohem mercedes. 

To všechno jen proto, že si první názor na člověka vytváříme podle zevnějšku. Podle oblečení. Protože právě do toho se promítají názory na život a lidské vlastnosti. Precizně nažehlená bílá košile nebo kouřem páchnoucí triko nám poví o člověku mnohem víc, než si možná vůbec uvědomujeme. Psychologové to kdysi dávno nazvali prvním dojmem.

Když se vrátím k tomu, co řekla na přednášce ona profesorka, stále nerozumím tomu, proč se oblečení dostalo do škatulky povrchností. Proč, když hraje v životě tak důležitou roli? Vždyť je to něco, co komunikuje každou každičkou nití s ostatními lidmi a podvědomě určuje to, kam nás ostatní řadí. A lidé, kteří se chtějí pěkně oblékat, přeci nemusí být zákonitě hlupáci bez vlastního názoru. Mohou to být intelektuálové zrovna tak jako člověk, co je nad módu povznesený. 

Ale stále je to všechno pouze a jedině o nás. O tom, jak chceme, aby nás ostatní vnímali, když je zastavíme a zeptáme se na cestu. Můžeme být milionáři, bezdomovci, blázni, rockeři i jarní víly. Stačí jen rozhodnout se ráno před skříní.